Pod Oblohou Červánků

XXXVIII.

Ujel jim vlak.
No a co.
Tak třeba pojedou stopem.
Teď si dáchnou.
Vždyť celou cestu na nádraží utíkali.
Zbytečně.
Jaké to je spát na kolejích?
Vidíš tu rosu?
Počkej, máš na víčkách hvězdný prach.
Opatrně, nezlom motýlí křídla.
Zmateně se na něj dívá, když se směje.
S cigaretou mezi úzkými rty.
A s láskou v očích.
V bouřkovejch očích všech barev.
Hele, vidíš ten blesk?
Je maličký, musíš se dívat pozorně.
Dělali to samý jako milenci.
Ale nebyli milenci.
Jen jim prostě ujel vlak a z dlouhý chvilky měly spojený rty.
A mraky nad jejich hlavami se objímaly.
Sluneční paprsky si užívaly letní milování.
Hlad musely zahnat pouhý ostružiny.
A ona ho asi milovala.
O on miloval letní bouřky a punk.
Tak čekala na vopravdovej polibek.
Polibek z pravý lásky a ne jenom z nudy.
Svět se točil nesmírnou rychlostí.
Zastaví se někdy?
Hele, vidíš to?
Jde po jedný z kolejnic a se smíchem se ho drží za ruku.
No není to pěkný?
Skáče mu do objetí.
A teď s ní ve vzduchu točí stejnou rychlostí, jakou se točí svět.
Svalej se do trávy a ve slunečním svitu je vše krásnější.
Tenhle mrak vypadá jako kočka!
A hele, tenhle je jako velkej dinosaurus!
Jako velký děti.
Těsně za uchem jim projel červenej vlak.
Skřípání brzd vyhání jarní múzy z duší a tak ti dva jdou dál. 
Pořád kolem kolejí, snad do chvíle, než je to omrzí.
Stojí jim to za to?
Motaj se v květinách, keřích a skáčou v obilným poli.
Svět se uklidnil, ale srdce jsou splašený jako nikdy dřív.
Vidíš ten malej úsměv?
Už mu to došlo...