Pod Oblohou Červánků

XVIII.

Protože on byl její svět.
On byl sever a ona jih.
On měsíc a ona slunce.
On mráz a ona sníh.
Jeden bez druhého se nemohli pohnout.
To si jen mysleli.
Jako si myslíte, že nemůžete žít bez čokolády.
Ale pak vám dojde, že to jde.
Je to těžké, ale jde to.
Každý večer se dívala z okna.
Snila o svém vlastním světě.
Byla zvláštní?
Byla.
Byla jiná.
To na ní tak miloval.
Škoda, že láska netrvá věčně.
Nic není navždy.
Navždy.
Už jen to slovo je hloupé samo o sobě.
Ten její svět byl úžasný.
Domy z karet se nebořily.
Pod postelí se strašidla neschovávala.
Děti byly dětmi.
Vždycky říkala, že děti nesmí mít děti.
Byla zvláštní.
Ale byla svá.
Zatímco on nebyl on.
Pomalu se ztrácel.
Ve sněhu.
V slunci.
V jihu.
V ní.
Až se ztratil.
Navždy.
Ale navždy neznamená navždy.
Navždy je jen chvilka.
Jen nepatrný moment života.
Lidského života.
Pak se znovu našel.
Našel z ní cestu pryč.
A najednou to byla ona.
Ona byla příčinou konce.
Příčinou konce a začátku.
A to nikdo nečekal.
Nikdo si to nemyslel.
Ale byla to pravda.
Její domeček z karet se zbořil.
Zavalená kartami její duše umírala.
Už nebyla ona.
Už nebyla svá.
Už to byla pouhá dívka pod domem z karet.
Ve svém nádherném světě.
Ve světě, kde nebyla ona.
Nebyl on.
Nebyli oni.
Byl jenom svět.
Svět a nic.
Pouhý svět, nic a strašidla pod postelí.