Pod Oblohou Červánků

XXXV.

Zase to udělal.
Párátka rozsypaný na stole.
Křik schovanej do peřin.
Zase to udělal.
Uhodil ho, protože se až moc usmíval.
Copak to je špatný?
Pak jednoduše odešel.
Kdoví kam.
Snad daleko a navždy.
A ten zakrvácenej kluk tam sedí a tiše pláče.
Jako vždycky.
A je to vlastně takovej hnusnej stereotyp.
Stereotyp plnej modřin a rozbitých kolen.
Kdoví, proč je má pořád pomlácené.
Snad to ani nikdo vědět nechce.
Nikdo nic nevidí.
Nikdo se na nic neptá.
A tak on jenom mlčí.
Protože je to hnusnej stereotyp, kterej je tady od vždycky.
A on si na něj nějak zvykl.
A i když to tolik bolí, nechává to tak.
Jen mlčí a nebrání se.
Proč taky, když si tím jen přítíží?
Zítra nepůjde do školy, protože má monokl pod levým okem.
A vlastně i pod pravým.
A rozseklé obočí.
A pusu plnou krve, která nepřestává téct.
Takže zítra zůstane doma.
Stejně bude pátek.
Celej víkend se Mu bude vyhýbat a v pondělí ráno si půjčí pudr od mámy.
Měl by mu pomoct.
Snad.
Protože na to nesmí nikdo přijít.
Ani neví proč.
Prostě je polapenej strachem nočních okamžiků.
Kdy nic nevidí.
Jen temnotu a černej závoj noci.
Všude na něj číhá nebezpečí.
Pod tím závojem.
A i když noc zdobí zářivé hvězdy a překrásný měsíc, bojí se jí.
Je schovanej pod peřinou a pláče.
Někdy to chce všechno skončit.
Pádem do nicoty.
Do té krásné nicoty, která pro něj znamená vysvobození.
Každý něco miluje.
Každý má něco, bez čeho by nemohl žít.
Nějakou prostinkou malichernost.
On má plyšového medvěda od dědy.
Z dob, kdy bylo všechno ještě v pořádku.
Ale teď je všechno na hovno.
Plný fialovejch ozdob na jeho těle a vodopádů slz.
Tak na hovno.
Na chvíli třeba jen vypnout.
Proč to nejde?
Zastavit čas.
Propadnout se do nicoty, ze které by se mohl vrátit.
Ale prostě to nejde.
A On to zase udělal.