Reia kom Azgeda - The 100

2. Část - Zajetí

Probrala jsem se.

Nedokázala jsem otevřít oči. Necítila jsem víčka, jakoby jsem v nich neměla nervy nebo byly přilepené. Snažila jsem se po celém těle najít jedinou část kterou bych mohla pohnout. Po úmorném pátrání mi zacukaly prsty na pravé ruce, po chvíli jsem si promnula celou ruku. Stejně jsem si rozhýbala levou ruku a přišla ta nejtěžší chvíle. Použila jsem co nejvíce síly a byla jsem úspěšná.

Pomalu jsem otevřela oči.

Zírala jsem na kovovou podlahu od které se odráželo světlo. Nic takového jsem ještě nikdy neviděla,kde to krucinál jsem.

Zvedla jsem hlavu. Přes spadlé vlasy do obličeje jsem kolem sebe viděla kov. Všude byl kov. Stěny, podlaha, strop. Přede mnou se rýsovaly mříže, za kterými byl další, ale mnohem menší prostor. Byla to docela prostorná místnost obalená kovem, úplně prázdná a v protější stěně za mřížemi byly zasazeny masivní dveře – jak jinak – z kovu. Zvedla jsem hlavu a s otevřenou pusou civěla na světlo vycházející z několika bodů. Oheň to nebyl, ani okno přes které by svítilo slunce. Tohle je...elektřina? Všechny povídačky mi vytanuly na mysli; jak před devadesáti sedmi lety udržovala lidi při životu právě elektřina, všechno záviselo na energii a bylo to naprosto běžné. A já právě pod tím sedím.

Podívala jsem se dolů a ztuhla. Seděla jsem na – no samozřejmě – kovové židli, ruce jsem měla za zády a když jsem s nimi pohla, něco zacinkalo.

Řetězy.

Můj mozek začal pracovat a vybavily se mi vzpomínky.

Trhla jsem sebou. Skaikru.

Rozbušilo se mi srdce. Ne, to se nesmělo stát. Tohle není možné.

Sedím v cele Skaikru. Zajali mě.

Uvědomila jsem si, že nemám na zádech svůj luk a toulec se šípy, ani lovecký nůž který jsem držela, ani dýku na stehně a můj meč nejspíš zůstal někde v křovích. Zachvátila mě panika. Vzpomínala jsem na tu rvačku s tým skai nonem v lesích. Skoro jsem toho debila vykuchala, jenže mě nějaký jeho komplic zřejmě přetáhl přes hlavu a já upadla do bezvědomí. Nejspíš mě odvlekli do jejich tábora, otřásla jsem se při pomyšlení že někdo manipuloval s mým tělem zatímco jsem byla mimo. Mé ruce dali do řetězů, posadili na židli ke které mě taky zamknuli a nechali hnít dokud se neproberu. Zajímalo by mě, jak dlouho už tady sedím. Hodiny? Dny? Nijak jsem hodně nepáchla, takže asi několik hodin.

Přemýšlela jsem – ano, přemýšlím pořád samozřejmě, ale v tomto momentu jsem zapojila mozek na plné obrátky. Proč mě zajali? Proč mě jednoduše neodstřelili z těch jejích zbraní? Vybavily se mi takové ty drby z osady, něco takové o sporu mezi Skaikru a zemšťany, ale ten tu byl už od počátku co se lidé z vesmíru rozhodli přistát své zadky zrovna tady. A nikdy neměli problém zabíjet. Proč jsem nechcípla? Doufám že to je dobře, ale nejspíš to bude fakt hodně špatné.

A další věc, která je fakt záhadou. Co teď? Vejde někdo těmi dveřmi? Co udělá? Bude se mnou mluvit? Bude po mně něco chtít?

Moment, je tady ještě něco. Můj žaludek začal nejspíš žrát sám sebe a moje hrdlo pálilo jako oheň. Jestli mi někdo okamžitě nedonese aspoň vodu tak vymyslím nový způsob sebevraždy který jde vykonat na židli v řetězech.

Možná chtějí abych umřela žízní. Pomalá smrt je vždy ta nejhorší.

Náhle se ozvalo drásající skřípění a dveře za mřížemi se otevřely.

Dovnitř vešel pomalým krokem muž. Mohl mít tak čtyřicet, jeho hnědé vlasy se mu kroutily kolem obličeje a měl lehké strniště. Oblečený v typickém oblečení lidí ze Skaikru nevypadal ozbrojený, nikdo ale neví co měl zastrčené za zády, v bundě nebo v botech. Všiml si, že jsem při vědomí. Tvářil se zaujatě a zároveň nevěřícně. Zavřel za sebou, přistoupil k mřížím a prohlížel si mě. Celou dobu jsem sledovala každý pohyb jeho těla a pohled jsem mu vražedně oplácela.

,,Neublížíme ti, pokud nebudeme muset." Pronesl.

Mám ruce v řetězech a jsem připoutána k židli. Co budu muset udělat k tomu aby mě museli zabít?

,,Asi ti došlo, kde právě jsi. Jmenuju se Marcus Kane."

Mlčela jsem. Snad nečeká že mu řeknu moje jméno, to by bylo dost naivní. Co to je kruci za seznamování.

Pokračoval. ,,Museli jsme tě vzít sem kvůli incidentu s jedním z naších lidí. My nikoho z vás už nezabíjíme, avšak nenecháme nikoho si jen tak odejít po tom co napadl někoho z nás. A po tom úderu do hlavy jsi dostala lehký otřes mozku, takže jsi potřebovala lékařskou pomoc."

Zacukalo mi v koutku. Šahali na mě jejich léčitelé.

,,Jsi tady pět hodin. Držíme tě, protože by jsi mohla mít jakýsi...účel. Mohla by jsi posloužit k dobru a hodně záležitostí by se tím vyřešilo. Asi ti to zní jako prosté využití. Ano, využijeme tě, ale dobrým způsobem." Přešel pár kroků podel mříže a založil si ruce v bok.

,,Dostaneš vodu, můžeš si zažádat a zavedeme tě na toaletu. Pokud nebudeš vyvádět, odpoutáme tě ze židle. Chceš ještě něco?"

Dlouho bylo ticho. Chtějí mně využít. K dobru, no to určitě. Bylo mi na zvracení už jen při pomyšlení že na mně šahali. Neudělám pro ně nic, ani přes moji mrtvolu.

Naklonila jsem se k němu a zasyčela: ,,Chci ti zlomit všechny kosti v těle."

Marcus semkl rty, otevřel dveře a odešel. Někdo jiný za ním zavřel a zamknul.