Reia kom Azgeda - The 100

1. Část - Rvačka

Zhluboka jsem se nadechla večerního vzduchu.

Zadívala jsem se ze svahu na území klanu Trikru před sebou, ke kterému jsem právě dorazila. Slunce už zapadlo za hřebeny hor a vzduch se začínal ochlazovat. Chladný vítr mi rozevlál tmavé vlasy s platinově bílými prameny a i když chlad miluju, v duchu jsem děkovala, že mám na sobě kabát s mnoha přeskami a kusy kožichu. Vlasy mi padaly do obličeje jen z jedné strany, jelikož jsme si je z té druhé po straně spletla. Boty vysoké až ke kolenům jsem měla jako vždycky špinavé, komu by se je přece chtělo mýt. Z lesa všude kolem mě se ozývaly zvuky zvířat, nedaleko zakrákala jednooká vrána a koutkem oka jsem postřehla pohyb dvouhlavé srny. Můj žaludek užíral hlad, nejraději bych mým opracovaným lukem na mých zádech ulovila pořádného zajíce a nacpala se k prasknutí. Ale začalo se stmívat a viditelnost byla už špatná.

Ujistila jsem se, že je můj meč stále v pochvě na zádech a rozběhla jsem se z kopce dolů do lesa táhnoucího se do dálky.

Nebyla jsem tak rychlá jako většina ve vesnici, před několika lety jsem měla problémy s kondicí a stále se mi často špatně dýchá. Ale byla jsem mrštná a dokázala jsem se pohybovat v lese, obzvlášť při lovu. Vyhla jsem se velkému kameni, přeskočila suchou větvičku, pohybovala jsem se tiše, jako vlčice. Odrazila jsem se a přeskočila zurčící potok, dopadla jsem vedle bláta na suché místo.

Běžela jsem krajinou Trikru rychleji než jsem byla zvyklá, už jsem nebyla tak opatrná. Letěla jsem jako vítr v mém měřítku rychlosti, věci vedle mě se rozmazávaly a hučelo mi v uších. Měla bych zpomalit, jinak dostanu záchvat a mohla bych se udusit. Jenže já nechtěla. Líbilo se mi, jak rychle míjím stromy, jak mi vlasy vlajou dozadu a jsem blíž a blíž objektům v dálce.

Moje snění přerušila ostrá bolest v boku.  Nikdy nebudu moct takhle běžet, aniž by jsem umřela.

S hlasitým dyšením jsem se konečně zastavila. Opřela jsem se o kmen stromu, předklonila se a zavřela oči. Píchalo mě v boku a měla jsem pocit jakoby se mi scvrkly plíce. Nádech. Výdech. Kyslík. Oxid Uhličitý. Plné plíce. Prázdné plíce. Gratuluji, neumřela jsi. Prozatím. Uklidnila jsem se, narovnala se a opřela si hlavu o kmen. Neskutečně jsem riskovala a mohla za to ta blbá naivnost.

Prohlédla jsem si okolí. Přede mnou vedla cestička zvěře ztrácející se daleko v houští, listí šumělo a v nose mě štípal pach jehličí.

Nedaleko v houští křupla větvička.

Trhla jsem sebou a zadívala se do křoví. Pomalu jsem šáhla za sebe, pevně uchopila pogumovaný jílec meče a tiše ho vytáhla z pochvy. Přikrčila jsem se připravená utíkat nebo někoho rozsekat na kousky. Sledovala jsem každičký kousek lesu přede mnou. Mohlo by to být zvíře nebo někdo z Trikru. Kdo by avšak udělal tak hloupou chybu a šlápl na suchou větev?

Někdo, kdo tady nepatří.

Zavrčela jsem.

Vykročila jsem jistým krokem k houští a meč nechala klouzat po malých keřích, které lámal a obíral o listí. Vylez, ty zbabělče...

Rychlosti blesku se z houští vynořil skai non a namířil mi na ksicht hlaveň kovové věcí, o které z povídání vím že střílí kulky.

Byl to černovlasý muž asi v mém věku, opálený se sprškou pih a vystouplými lícními kostmi. Jeho tmavě hnědé oči mně přes hledáček pistole zaměřovaly. Vypadal docela svalnatě, na líci měl modřinu a byl celý špinavý a poskrábaný. Ušklíbla jsem se. Byl mi na dosah ruky, cítila jsem jeho pot. Nejraději bych mu těmi strupovitými ranami pěkně pomalu a hluboce projela nehtem.

,,Skaikru zabloudilo?" Pronesla jsem výsměšně. ,,Vesmír je docela daleko." Moje angličtina byla dost lámavá, nikdy mi nijak dobře nešla a ani jsem ji nikdy nepoužívala v praxi.

,,Uhni mi z cesty." Odsekl a dále na mně upřeně hleděl.

Málem jsem vyprskla smíchy. Co si to ten kretén dovoluje? Vykračuje si naším domovem, máchá tady s tou vražednou věcí a ještě mi nařizuje ať uhnu? Zlomím mu vaz holýma rukama.

,,Co když ne? Co uděláš? Vystřelíš mi mozek?" Povýšeně jsem zvedla bradu.

Polkl a semkl rty. ,,Nenuť mě to udělat." Neměl ze mě strach, to ne. On se bál že bude muset někoho zabít. Zbabělec.

Pokrčila jsem rameny a vycenila na něho zuby. ,,Kdo by nechtěl nakopat zadek někomu ze skaikru?"

Rychle jsem se sehla a moje tvář unikla kulce jen asi o setinu. Z mého meče se stala rozmazaná silueta, jak jsem s ním máchla a srazila pistoli z jeho ruk. Z hlasitým křupáním dopadla někam do křoví a ztratila se z očí. Mohla jsem to ukončit jediným setnutím meče, ale chtěla jsem toho skai non vidět trpět. Než se muž zpamatoval, kopla jsem ho do břicha a jak se se skučením předklonil, udeřila jsem ho kolenem do brady a poslala k zemi. Tvrdě dopadl do hlíny a bolestí lapal po dechu. Trochu jsem ho podcenila, protože mi podrazil nohy, já dopadla na zem vedle něho a můj meč někam pryč.

Zaklekla jsem. Klasická chyba, do háje.

Zvedl se na kolena a s hlasitým dyšením nade mnou nakrčil nos. Jeho pohled byl zuřivý a odhodlaný mě zničit. Zavrčela jsem. Vyškrábu ti oči.

Natáhla jsem ruku, uchopila jeho krk a zaryla do něho nehty. On ale napřáhnul pěst a silně mně uhodil do obličeje. Ochromila mě bolest, měla jsem pocit jakoby moji tvář sežehnul oheň. Nebo jakoby mi někdo odloupl kus pleti. Pohlédla jsem mu zuřivě do očí a rukou zarytou do jeho krku jsem ho hodila zpátky na zem a překulila jsem se na něho. Posadila jsem se na jeho břicho a taky mu jednu vrazila. Z nosu mu vytékl pramínek krve a stékal dolů po líci. Natáhla jsem se k mé pravé botě a vytáhla z ní lovecký nůž. Přehodila jsem si ho v ruce a pevně uchopila. Díval se mi do očí, jeho pohled přiznával prohru a blížící se smrt.

,,Yu gonplei ste odon." Pronesla jsem a napřáhla nůž.

V tu chvíli jsem uslyšela za mnou kroky. Než jsem se stihla otočit, něco mně tvrdě ze zadu uhodilo do hlavy a já spadla muži na hruď.

Propadla jsem se do tmy.