Kapitola 7. - Let me show you something

176 10 5
                                    

Tohle místo je prolezlé šílenými lidmi. Rychle jsem vyběhla z jídelny a zabočila do postranní chodby. Abych se ujistila, že budu mít alespoň chvilku na přemýšlení, vešla jsem do nejbližších dveří. Než jsem je však otevřela, ohlédla jsem se kolem, zda mě nikdo nesleduje. Nikde nikdo. Vtrhla jsem dovnitř a dveře s výdechem zavřela. S úlevou jsem zavřela oči a svezla se podél dveří na zem.

Chvíli jsem tam seděla a přemýšlela nad životem. Nad tím, jak se můj život změnil od té doby, co jsem se dostala sem. A jak se dostat z tohohle zapomenutého místa.
„Jackie Sparksová," ozvalo se od okna. Děsně mě to vyděsilo. Rázem sem otevřela oči a ihned se postavila směrem k oknu.
„Jonathane?" Přes zanesené okno prosvítalo minimum světla a tak jsem měla problém ho poznat.
Pomalu se otočil a lehce se usmál. „Pamatuješ? Má kancelář, ještě když jsem byl psychiatrem. Tady v zásuvce jsem měl schovaný nožík, pro případ nouze," řekl a otevřel jednu z horních zásuvek. Zahrabal v ní a pak se usmál.
„Co tu děláš?" zeptala jsem se, aniž bych se zastavila nad tím, co právě řekl. V tuto chvíli to pro mě nebylo podstatné.
Zavřel zásuvku a podíval se na mě. „Zaslechl jsem něco z jídelny, tak jsem se šel podívat. To víš, blázni nemají co na práci. Otázkou je, co tu děláš ty? Nesnažila ses onehdy dostat ven?"
„O to stále usiluju, ale dostat se ke správným dveřím je obtížné. A i kdyby to vyšlo, venku stojí policie a hlídá vchod. Nikdo se nedostane dovnitř ani ven." odfrkla jsem si a založila ruce na prsou.
Jonathan ke mně přistoupil blíž a vyndal jednu ruku z kapsy. „Ale pokud znáš něco, o čem policie nemá ani ponětí," máchal prstem ve vzduchu, až ho zabodl do mého čela, „Pak se dostaneš ven snadno,"
„O čem to mluvíš?" zeptala jsem se zmateně. Vyprávěl to jako pohádku.
„O tajných chodbách, ty hloupá. Dlouhá staletí opomenuté chodby, které se rozprostírají pod celým městem. Složité komplexy zapletitých chodeb. Ale pokud máš mapu,"

„Kde jsou?!" vyhrkla jsem ze sebe. Uviděla jsem naději se vrátit zpět mezi normální lidi.
„Co? Ty mapy?" kývla jsem na souhlas, „Já je nemám."
„A kdo je má?"
„To bys chtěla vědět, co?" řekl žertovně. „Řeknu ti to, ale budu od tebe něco potřebovat," řekl a letmě se usmál. Vůbec jsem nechápala, o co by se mohlo jednat. „Jistě znáš toho klauna. Nemám pravdu?"
Lehce jsem kývla hlavou. „Před tím, než mě zde zavřeli, jsme spolu provedli obchod. Je jedno, o co se jednalo, problém je ten, že on svou část dohody nedodržel. Chci abys mu vyřídila tohle," a zašeptal mi pár slov. Zaskočilo mě to.
„A proč mu to neřekneš sám? Určitě by to bral vážněji," řekla jsem, jelikož jsem se chtěla vyhnout dalšímu styku s tím psychopatem.
„Tebe má radši než mě. Chceš se ještě vůbec dostat z Arkhamu?" zeptal se, když jsem vyčítavě přivřela oči.
„A kdo by nechtěl," odpověděla jsem podrážděně.
„Víš co máš udělat. A cesta ven bude tvoje," řekl, chytil si mou hlavu do jeho teplých dlaní a políbil mě. „Kdybychom se už neviděli,"

Začít na úrovni bláznaWhere stories live. Discover now