Začít na úrovni blázna

Kapitola 4. - Don't trust anyone!

,, Ššš..." utišoval mě. ,, Není potřeba mluvit." ozval se Jonathanův hlas.

Cukala jsem sebou, jak to jen šlo, ale bylo to na nic. Pokud chcete uniknout z něčích spárů, musíte udělat víc, než se jenom cukat.
,, Jack, poslouchej!" křikl Jonathan naštvaný a otočil si mě, aby jsme si viděli do očí.
,, Nech mě! Pomoc!" zakřičela jsem, aby jsem přivolala stráže, ale nikdo nepřišel. ,, Pomoc!" zkusila jsem to znova, ale stále nikdo.
,, To ti nepomůže." řekl.
,, Co tedy chceš?" zeptala jsem se.
,, Nikomu nevěř." bylo jediné, co řekl, vložil mi do ruky klíče a odešel. Chce mi tím pomoct nebo je to jenom součást plánu a a chce mě využít? V tuhle dobu mi to je jedno. Hlavně, když budu pryč.

. . . . .

,, No tak, zlato. Dej mi ty klíče a nebudu ti muset ublížit." řekl svalnatý muž s vražedným výrazem a natáhl ke mně ruku. Byl to vězeň a já jsem měla tu nejdůležitější věc ze všech. Klíče od všech dveří, kromě jednoho.
Pomalu jsem začala couvat ke dveřím, ale to se mu očividně nelíbilo.
,, Kam si jako myslíš, že jdeš?!" zakřičel na mě a v tom jsem se otočila a běžela jsem ke dveřím. To totiž bylo zatím to nejbezpečnější místo v této situaci.

Udýchaná jsem proběhla dveřmi a rychle jsem je zavřela. Ten vězeň nelenil a běžel za mnou. Naštěstí jsem ty dveře zavřela dřív, než se ke mně stačil dostat, takže jsem dostala náskok. Vydala jsem se po schodech dolů a ihned jsem vešla do dalších dveří. Ty bohužel vedly na toalety. A jak možná víte, tam není druhý vchod. Byla jsem v pasti. Rychle jsem se proto skryla do jedné z kabinek a doufala jsem, že sem nepůjde.
,, Kdepak jsi, krasavice?" uslyšela jsem ho. Za chvíli se ozvalo otevírání dveří. Vyskočila jsem nahoru, aby mi nešly vidět nohy.
,, Šéf dal rozkaz, ať tě nezabíjím. Ale ty mi nedáváš jinou možnost!" zakřičel a otevřel první dveře od kabinky.

Tak to je zlé. Co mám dělat? Pokud sem dojde, jsem do minuty mrtvá.
,, Zlatíčko." řekl a otevřel další dveře. Jsem v háji! Stojí rovnou před mými dveřmi.
,, Hej, Jacksone!" křikl na něj někdo z chodby. Okamžitě přestal otevírat dveře a otočil se na něj.
,, Co je?!"
,, Změna rozkazu. Máme jít zpátky." řekl. V tu dobu se mi obrovsky ulevilo.

Počkala jsem, než odešli a poté jsem se vydala hledat ostatní. Tohle místo mi nahánělo strach. Nevíte, zda za rohem na vás někdo vyskočí, či jestli vás chtějí zabít. Bojím se a ani nevím, jak jsem sem mohla jít dobrovolně. Kruci, Jack! Soustřeď se!
Chodby prázdné. Jenom občas se ozve výkřik, což mi nahání husí kůži. Pořád mi ale nejde do hlavy, proč Jonathan dal klíče zrovna mně. Mohl je dát komukoli jinému.

,, Jackie Sparksová! Tebe bych tu nečekal." ozvalo se za mnou. Kruci, Joker. ,, Copak tu... No, no, no! Heleme se! Ty máš ty klíče. A já je hledal všude možně!" řekl a šel ke mně. Začala jsem couvat. Bohužel jsem byla na dost blbém místě. Po pár krocích jsem narazila na zeď.
,, Vzpomínáš si na ty časy, kdy jsem o tebe usiloval, co to dalo? Jak jsi byla... ambiciózní a odvážná. Nenechala ses jen tak ovládnout. Ale přece jsem to dokázal." řekl a přitiskl mě ke zdi. Bylo mi to nepříjemné. Jeho dech dvakrát nevoněl a ty jeho jizvy mi nebyly příjemné.
,, Vzpomínám." řekla jsem.
,, Tak buď kamarádka a dej mi ty klíče. Vím, že mi je asi nedáš, ale někomu tu visí život na vlásku." řekl a usmál se. ,, Stačí jediný povel a je..." řekl, ale větu nedokončil, protože věděl, že vím, o koho se jedná. Jonathan.
,, Nevěřím ti." řekla jsem. Joker se jenom zasmál a řekl: ,, To bys tedy měla."
,, Neměla. Tvůj jediný způsob získávání věcí je vyhrožování. Mě tím neoblafneš!" řekla jsem a začala jsem si realizovat únikovou cestu. Potřebuji se co nejrychleji dostat do laboratoří. ,, Jestli ty klíče tak chceš, zkus si je představit. Zatím!" řekla jsem, vyvlékla jsem se a utíkala jsem, co mi nohy stačily.
,, Ne! Nechte ji. Ona zjistí pravdu." řekl Joker a pokynul mužům okolo něj.

Díky Bohu! Nikde nikdo. Jsem udýchaná, vyčerpaná a nemám ponětí, kde jsem. Zastavila jsem, abych se vydýchala. Ale měla jsem takové štěstí, že jsem se opřela o dveře a spadla jsem do nějaké místnosti.
,, Jonathane?" řekla jsem tiše, když se nademnou objevil Jonathan. ,, Co tu děláš?" zeptala jsem se i když jsem nečekala odpověď.
,, Připravuji se na nejhorší. Přece jenom ani blázen mezi blázny není nikdy v bezpečí." řekl a pomohl mi vstát.
,, Lepší otázka by byla, co tu děláš ty?"
,, Utíkám. Schovávám se. Já vlastně nevím! Co se tu sakra děje?!" vykřikla jsem a tím jsem vylekala Jonathana.
,, Promiň."
,, Nic se nestalo. Chápu. Jít sem dobrovolně... To udělá jenom blázen."
,, Chceš tím říct, že jsem blázen?! Že jsem jako ty?!" přerušila jsem ho.
,, Ne, tak jsem to nemyslel. Bože!"
,, Myslíš, že jsem se zbláznila?" zeptala jsem se ho. Nic neřekl. Jenom se usmál a políbil mě jako nikdy předtím. Nevím, zda to bylo těmi výpary, které tam byly, či tím, že jsem se zbláznila, ale cítila jsem se úplně jinak. Byl to nádherný pocit...