Začít na úrovni blázna

Kapitola 6. - I'm not your Alice

Pískání v uších. To je jediné, co právě slyším. Bolí mě hlava. Pomalu otevřu oči, ale jsem oslněna světlem. Je to nepříjemné. Musím přivřít oči. Kde... Co se stalo?
,, Konečně! Už jsem myslel, že budeš spát navždy." řekl kdosi. Podívala jsem se před sebe a uviděla jsem stůl. Na něm stály konvice a šálky na čaj. Co se tady sakra děje?! Místo jsem si prohlížela dál. Okolo stolu byly i další židle, ale nikdo tam neseděl. Když jsem se podívala do klína, měla jsem na sobě šaty. Modré... Ale já jsem na sobě modré šaty neměla, pokud si dobře pamatuji.
,, Co se tady děje?" zeptala jsem se a pohlédla jsem na osobu, která seděla na druhém konci stolu.
,, Vítej na čajovém dýchanku, Alice." řekl a usmál se. Jeho úsměv se mi vůbec nelíbil. Počkat! Neřekl mi náhodou... Alice? Myslel tím tu holku z Říše divů? Pousmála jsem se a řekla: ,, To musí být omyl. Já nejsem Alice."
,, Ale jistě, že jsi, ty hlupáčku. Poznám moji Alice. Pořád stejně krásná."
,, Já nejsem Alice! Jsem Jackie Sparksová. Pracovala jsem u gothamské policie, ale teď jsem tu. A rozhodně nejsem..."
,, Ticho!" křikl a vyskočil na stůl. Rozešel se ke mně. A ano, šel po stole. Všechny věci spadly na zem. Konvice i šálky se rozbily. Když došel ke mně, dřepl si a chytil si moji hlavu do dlaní. ,, Co se ti stalo?" zeptal se. Byl smutný.
,, Mně se nic nestalo. Já nejsem A..." ani jsem nestihla dokončit větu a dal mi facku.
,, Přestaň to říkat! Jsi zmatená. To se mi také stává. Člověk nemůže být stále šťastný. Ale víš, co mi pomáhá? Čaj! Dáš si?" zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou, protože ani nevím, co je to za čaj.
,, Ty ani nemáš ponětí, o co přicházíš." řekl a svižně se postavil. ,, Abych nezapomněl. Máme i další hosty." řekl a pokynul, aby je přivedli. Nebo spíš přivezli.
,, Asi se už znáte." řekl a přiskočil k Ivy. ,, Že ano." řekl a s nepříjemným úsměvem se na mě podíval.
,, Ano. To je Ivy. Pravým jménem Pamela Islyová. Párkrát jsme se potkaly." řekla jsem s klidem. ,, Je mi jedno, co se mnou chcete dělat, ale ostatní z toho vynechte, prosím." řekla jsem, ale to ho nepotěšilo.
,, To bohužel nepůjde. Musíme si to nejprve prožít znovu!" řekl s radostí. Prožít znovu? Co si prožít. Bože... Vždyť já ho vidím poprvé v životě!

Tma. Než jsem se stačila rozkoukat, prudce na mě začalo zářit světlo.
,, Pamatuješ si na ten den, kdy jsem tě potkal?" řekl zamilovaně.
Ano, bylo to před pěti minutami. Pomyslela jsem si a ohlédla jsem se. Stál tam a v ruce držel růži. Čerstvě uřezanou, rudou růži.
,, Hustě sněžilo," začal vyprávět a pomalu se přibližoval. Já jsem nemohla zvednout ani prst. Stála jsem tam a sledovala, jak se krajina kolem mě změnila na sněhovou vánici.
,, Seděla jsi v altánku a pila teplý čaj," řekl a ukázal na místo, kde se objevil altánek. ,, A já k tobě přišel." pokračoval.

,, Přišel jsem s růží. Čerstvou jako ranní rosa." v tu chvíli jsme se ocitli na jiném místě. Sněhová vánice pominula a nad mnou se tyčila vysoká třešeň s listy zelenými, jako ta nejmladší stébla trávy.
Tady jsem už byla. Vzpomněla jsem si najednou na zážitek z dětství. Jednou v létě Steph a já jsme seděli pod třešní, přesně takovou, jaká se tu objevila, a povídaly jsme si...
,, Tady jsem s tebou nebyla." vyhrkla jsem. Udiveně se na mě podíval a růže, kterou stále držel v rukou, už nebyla tak čerstvá, jako před tím. Byla sušší.

,, Naše první rande," nenechal se rušit a stále pokračoval ve vyprávění. Okolo nás se rozléhala prostorná místnost, ve které stálo tucet stolů a u každého dvě židle. My jsme seděli přímo uprostřed.
V tom okamžiku, kdy jsem se podívala na lidi, kteří seděli vedle nás, se vše začalo měnit. Prostorná místnost se změnila na malý, ale útulný noční klub. Seděla jsem na pohodlné pohovce a přímo předemnou seděl Oswald a usmíval se.
,, Tohle rande se stalo jinak." poznamenala jsem a podívala jsem se na něj. Růže v jeho rukou se stávala sušší a sušší každým okamžikem, kdy jsem si vzpomínala na detaily místa.
Po pár minutách vzpomínání byla úplně seschlá. Jediný plátek nezůstal rudý. Zmateně jsem zatřásla hlavou a byli jsme zase zpět v jídelně. Seděla jsem na židly, ale modré šaty jsem již neměla.

,, Ty nejsi moje Alice." řekl rozhořčeně.
,, Celou dobu se to..."
,, Ty už nic neřekneš," přerušil mě. Náhle se postavil a zakřičel: ,, Nikdo nebude lámat mé srdce podruhé! Ani Vy, slečno Sparksová."
Konečně mi řekl mým pravým jménem. Popravdě jsem toho měla už dost. Než jsem se nadála, stál u mě a natahoval se pro lžičku, která ležela u prázdného šálku.
,, Tak to ne!" řekla jsem, rychle jsem lžičku vzala do ruky a namířila ji na něj. Nic neřekl.

S lžičkou stále namířenou na něj jsem se dostala ke dveřím. Zatlačila jsem na ně, abych je otevřela.
,, Bylo mi potěšením!" řekl, když jsem se chystala odejít a uklonil se.