Our Beautiful Mistake |CZ| Robert Downey Jr fiction

×6×

Otevřela jsem dveře a klíče vrátila do kabelky, kterou jsem si položila na botník. Opatrně jsem dveře zase zavřela, abych nevzbudila děti. Dnes je první den v mé nové práci a upřímně, bojím jsem se. Bojím jsem se, jestli mě budou mít děti rády, jestli si kvůli mé nepozornosti někde neublíží, nebo dokonce jestli nespálím jídlo. A zdá se to daleko těžší, protože budu mít nastarost Robovy děti. Nicméně musím zachovat klidou hlavu.

Z předsíně jsem vyšla do kuchyně, kde na lednici visel velký týdenní rozvrh aktivit dětí. Bylo tam toho hodně napsáno, až jsem si říkala, jak to můžou všechno stihnout. Nedivím se, že se minulá chůva opíjela v práci. Možná tak dopadnu taky. ,,Už konec pesimizmu!" Okřikla jsem se v duchu.

Odplula jsem z kuchyně a vydala se kolem obývacího pokoje směrem ke schodům.
Kráčela jsem bosýma nohama po hladké dlaždicemi pokládané podlaze. Každým krokem jsem ucítila překvapivé teplo, které mi vytvořilo úsměv na tváři. Do mých věčně studených chodidel se rozléval příjemný pocit, který mi plul snad i v žilách, ale ztratil se pokaždé, jakmile dorazil ke kolenům. Na tak příjemný pocit byla jen jedna odpověď. Vyhřívaná podlaha. Sice bylo léto a venku pořádné horko, ale v domě byl chládek díky klimatizaci. Bohužel za chvíli se topení podlahy vypne. Susan říkala, že vyhřívání mají v létě nastavené jen na ráno.

S neodcházející vlnou úsměvu jsem dorazila ke schodům a začala po nich šplhat nahoru k ložnicím. Schody lemovalo zábradlí z kovu. Bylo studené, a tak jsem se o něho nechtěla přidržovat, aby mi nevyprchal úsměv, aspoň dokud nevzbudím děti, aby měli příjemnou náladu. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, asi už to moc přeháním.

Nahoře jsem se zastavila. Čelem naproti mě byla ložnice Susan a Roberta. Exton, a hned vedle něho Avril, měli pokoje o něco blíže ke schodům. Rodičovská ložnice byla asi o dvě dveře dál od dětí. Rozešla jsem se dlouhou chodbou, míjela několik jiných dveří, až jsem se zastavila u těch patřících Extonovu pokoji.

,,Nádech, výdech. O nic nejde," oslovila jsem strop, přičemž jsem svírala kliku. Druhou ruku jsem měla zatnutou v pěst podél těla. Pořád jsem měla strach.

Přemohla jsem se a dveře otevřela. Prvně na mě vykoukla modrá stěna, ale jakmile jsem vcházela do pokoje, k modré se přidala i světle zelená. Nábytek byl z tmavého dřeva. Bílý koberec, na kterém byla záplava rozházených hraček a dokonce na něm šly vidět rozlité, ještě nezaschlé tempery, se roztahoval u postele. Ale co opravdu upoutalo moji pozornost byl Exton skáčící na posteli. Vytřeštila jsem oči a místo mého několikrát u zrcadla nacvičovaného milého pozdravu na dobré ráno, jsem vykřikla: ,,Co to vyvádíš, Extone?!"

Klučina se na mě vesele křenil, dál skákal po posteli, jako kdyby nerozuměl mým slovům.

,,Extone, neskač na po..." nenechal mě to ani dořeknout. Hodil po mě plyšového medvěda. Nedokázala jsem si vysvětlit, co to má znamenat. Vzpomněla jsem si na svoji matku, když se na mě zlobila. Zvýšila jsem hlas.

,,Okamžitě slez z té postele, Extone!" Reakcí mi bylo jen další dětské zachichotání. Chvíli jsem na něho zírala s nakrčeným obočím, než na mě zaútočil další jeho plyšový kamarád. A v zápětí další a daší. To už mě opravdu vytočilo.

,,Extone přestaň!" zakřičela jsem. Popadla jsem ho za zápěstí, mírně cukla, on s klopýtnutím seskočil z postele. Pleskla jsem mu po ruce. Vyjeveně na mě koukal, ani nedutal.

,,Tohle se nedělá! Je to zlý. A lidem, které moc neznáš se to už nedělá vůbec. Rozumněl jsi?" Blonďáček jen přitakal. ,,A teď sejdi dolů, a počkej na mě v kuchyni." Mlčky se zaraženým výrazem odešel.