Our Beautiful Mistake |CZ| Robert Downey Jr fiction

×2×

Po skončení večírku mě Dean odvezl domů. Pořád jsem nemohla uvěřit, že jsem se s Robem zase potkala.

Ráno
Na mém obličeji mě začaly lechtat sluneční paprsky. Hlavou mi problesklo, že mám schůzku s Robertem. Prudce jsem otevřela oči, ale poté toho zase litovala. Do očí mi udeřilo silné světlo, vítalo mě sobotní ráno.

,,To nebyl nejlepší nápad." zaúpěla jsem a oči znovu zavřela. Chvíli jsem se jen tak líně převalovala z jedné strany měkké postele na druhou, až jsem se nakonec rozhodla o druhý pokus. Pomalu jsem otevírala víčka a raději si hlavu položila na stínem pokrytou část polštáře, aby na mě ranní paprsky nemohly. Druhý pokus se mi konečně vydařil.

Jen co jsem vstala, už mi vyzváněl mobil. Na displeji mi svítilo jméno 'Robert'. Huh, pořád má stejný číslo.

,,Ahoj," přijala jsem hovor a ospalým tónem promluvila.

,,Platí ten dnešek?"

,,Jop."

,,A už jsi na cestě?"

Zamračila jsem se. Vždyť jsem teprve vstala! Nemůže být už tolik... *pohled na hodinky* 16:32

,,Doprdele! Musím letět. Zatím Robe," rychle jsem típnula hovor a utíkala do koupelny. V rekordním čase jsem se stihla nalíčit, učesat i provést pozdní ranní hygienu. V šatníku jsem sáhla po něčem volnějším. Květinové triko s černým podkladem, kraťasy a gladiátorky byly perfektní volbou. Ještě to chtělo koblihu na cestu.

***

Udýchaně jsem si sedla na naši lavičku. Pořád její oprýskaná místa nepřetřeli. Usmála jsem se, když jsem prstem hladila iniciály v srdíčku. K+R.

,,Pamatuješ, jak jsme je vyrývali?" se založenýma rukama na prsou mě pozoroval hnědooký muž.

Zasmála jsem se. ,,Klíčem. Člověk by netušil, kolik to dalo práce."

,,A potom nás uviděl ten polda," se smíchem se posadil vedle mě. Díval se před sebe s nakrčeným obočím, jako kdyby někoho hledal. Když mu do nich udeřil paprsek zapadajícího slunce, zářily mu. Připomínaly mi hvězdy. Zrak mi střídal dva body: jeho malé galaxie a narůžovělé rty, které si říkaly o ochutnání. Reagovala jsem na to kousnutím do toho svého snažíc se tomu pokušení vyhnout. Vzpomněla jsem si na Susan. Jeho rty byly pár centimetrů od mých, ale i přesto mi byly neskutečně vzdálené. Jako kdyby byly několik tisíc kilometrů daleko. Nesmíš to udělat! Odvrátila jsem pohled k zemi a oddálila jsem se. ,,Tak, kam půjdeme?"

,,Pojď, na chvilku se vytratíme," vzal mi ruku a táhl mě dál od lavičky k chodníku.

***

,,Nastup si," pokynul mi a klíčemi auto dálkově odemčel. Před očima se leskla červená Audi s elektrickým pohonem.

,,No páni," spadla mi čelist.

,,Můžeš řídit, jestli chceš,"

,,Vždyť ani nevím, kam jedeme," vyčítala jsem mu.

,,No tak to nic," zazubil se. Nebylo to od něj hezký, ale i přesto jsem se musela zasmát.

,,Co blbneš?" byla jsem zmatená tím, co chce udělat. Nechápu čím to bylo, ale začalo mi hrozně tlouct srdce. Zase na mě přišla nervozita. Neodpověděl a nasedl do auta. Po chvíli jsem ho následovala.

****

Míjeli jsme domy, a autem stoupali do mírného kopce. Kolem stromů šveholil tichý vánek a roztacoval tím zelené listy, které se ve tmě tvářily jako černé. Ačkoliv bylo léto, stmívalo se rychle. Do očí mi padala oslňující záře z pouličních lamp, jenž lemovaly silnici. ,,Už mi řekneš, kam jedeme?" zasmála jsem se.

,,Ne. Řeknu ti to, až tam budeme, ale pochybuju, že bys to nepoznala," oplatil mi úsměv, při němž na chvíli odpoutal oči od vozovky a věnoval je mně.

V té zatracené tmě jsem se vůbec neorientovala, ale cesta mi přišla poněkud známá. Rob zaparkoval pár metrů od posledního domu na konci slepé ulice, po které jsme celou tu dobu jeli.

,,Jsme tady, můžeš si vystoupit," řekl monotóně, aniž by se na mě podíval. Než vystoupil, zamyšleně hleděl na čelní sklo do prázdné tmy. Já na něho pořád zírala a marně čekala, kdy mi řekne, kde to vlastně jsme. Nakonec jsem to vzdala a vystoupila z auta. Hnědovlasý muž zacinkal s klíčemi a své Audi zamčel. Když ke mně přišel, vzal mi jemně ruku a vedl mě do neproniknutelné tmy, která se před námi rozpínala.

Štvalo mě, že nic nevidím. Věděla jsem, že jdeme po štěrku, jsme na nějakém plácku a v dosahu není žadná lampa. V této situaci, kdy jsem neviděla vůbec nic, nevěděla jsem kam míříme, mě uklidňovala jeho ruka, která mě stále vedla.

Z ničeho nic jsme se zastavili.

,,Zavři oči," poručil mi.

,,Proč?" podivila jsem se.

,,Věř mi a zavři je. Slibuju, že na tebe budu dávat pozor." stisknul mi ruku pro větší přesvědčení.

Nakonec jsem se nechala přemluvit a oči zavřela. Když jsem si předtím myslela, že nic nevidím, neuvědomila jsem si, o jak moc je chůze horší se zavřenýma očima. Šli jsme krátce a já se bála, že brzy do něčeho narazím.

Uvolnil se a já cítila, že stojí vedle mě. ,,Můžeš otevřít."

Pomalu jsem otevírala oči. Nejdříve jsem viděla rozmazané blikající tečky, ale potom jsem si uvědomila, že se přede mnou rozprostírá výhled na osvětlené Los Angeles. Stáli jsme přesně nad nápisem HOLLYWOOD. Po celém prostranství zářila světla z domů, osvětlených silnic a blikajících aut. Milovala jsem ten výhled.

,,Ty si na to ještě pamatuješ?" s úžasem jsem vydechla.

,,Na to se nedá zapomenout," zopakoval moji větu, kterou jsem řekla před pár minutami u hotelu a přitom se ke mě obrátil čelem. Když jsme spolu randili, chodili jsme některé večery sem. Vždy jsme si vzali deku, položili ji, pozorovali hvězdy nad LA a tulili se k sobě.

,,Proč jsme sem jeli?" natočila jsem hlavu do strany. Vyvolávalo to ve mně neklidný pocit, páč jsem se chtěla vrátit v čase, nebo aspoň vypnout nával vzpomínek.

,,Celý večer jsem přemýšlel nad oblíbenými místy nás dvou, a když jsem se zadíval před hotelem na oblohu, napadlo mě, že bych tě vzal sem," vysvětloval mi. Ruce měl v kapsách a díval se mi do očí. Oproti mně vypadal nenuceně a uvolněně. Jakoby v něm nostalgie neměla šanci. Znepokojovalo mně to. Copak na to všechno zapomněl nebo je proti tomu tak imunní? Proč to v něm nevytváří pocity smutku tak, jako u mně? Uběhlo tolik let a já už v něm nedokážu číst.