Our Beautiful Mistake |CZ| Robert Downey Jr fiction

×1×

,,Proboha, Kate, jsi to ty?" překvapeně na mě někdo za zády promluvil.

Pomalu jsem se otočila k majiteli hlasu. Moje srdce se rozbušilo, když ho spatřilo. Byl to pro mě šok, jakmile jsem ho uviděla po tolika letech.

,,To snad není možný! Robe!" s roztaženými koutky do obrovského úsměvu jsem mu padla kolem krku. Nasála jsem jeho vůni. S potěšením jsem uznala, že se vůbec nezněnila.

,,Co tady děláš?" odtáhl se a s usměvavým pohledem si mě měřil.

,,Jsem tady s přítelem. A co ty?" vyzvídala jsem. Byla jsem tak nadšená tím, že ho po dlouhé době zase vidím. Vypadal naprosto dokonale. Nebýt jeho oříškových očí, nejspíš bych si nedokázala vzpomenout, kdo to je. Jenže jeho oči bych poznala všude.

Užuž se nadechoval, aby mi odpověděl, ale než stačil vypustit aspoň jedno slovo, nějaká žena, kterou jsem ani nepostřehla přicházet, mu položila dlaň na hruď a dala mu polibek na tvář. Mírně jsem se zarazila.

,,Dovol, abych ti představil můj doprovod. Moje manželka Susan, " představil ji. Nuceně jsem vykouzlila úsměv, snažíc se zakrýt rozrušení a podávala jí ruku.
,,Miláčku, tohle je Kate Mc'Leod. Poznali jsme se přes její kamarádku. Bývali jsme si hodně blízcí," vysvětloval Robert a mrknul na mě. To jak moc jsme si byli blízcí jsme věděli jen my.

,,Moc mě těší, Kate," potřásla mi rukou.

,,Nápodobně," procedila jsem se zuby semknutými k sobě. Ani nevíte jak moc jsem se musela přemáhat k úsměvu. Trochu víc, než bylo nutné, jsem jí při potřesení stiskla ruku, ale zdálo se, že to ani nepostřehla. Nechápu na co jsem měla vztek. To, co bylo mezi mnou a Robem, už dávno skončilo, ale i tak jsem si přála vypařit se. Udělat něco, abych tady nemusela tupě stát a poslouchat jejich manželské historky nebo moje a Robertovi nostalgické vzpomínky, které by určitě následovaly.

,,Kate, tady jsi!" ozvalo se za mým ramenem. Díky bohu!

,,Deane, chtěla bych ti někoho představit," rukou jsem ho pohladila po zádech. ,,Robert Downey Jr. Můj starý známý a jeho manželka Susan."

,,Ouch, rád vás poznávám," předal si sklenici se šampaňským do levačky a potřasl si s nimi, nyní už volnou, rukou.

***

,, ...No takže vy spolu chodíte?" vyhrkl hnědovlasý muž, když si zrovna pohrával se sklenicí. Celý večer ze mě nespouštel zrak, neustále si mě prohlížel, což mě neskutečně znervózňovalo.

Cítila jsem jak na mě Dean upřel pohled. ,,Ne. To ne. Jsme jen přátelé," odpověděla jsem a podívala se vedle sebe na blonďáčka. Usmíval se na mě jako kdybych měla svatozář.

,,Zatím," dodal Dean.

,,Aha," nevím, jestli se mi to jenom zdálo, ale přišlo mi, že je Rob zklamaný Deanovým "zatím". Nahnula jsem hlavu do strany, doufající, že lépe vyčtu jeho pocit. Nepomohlo mi to. Ani bych nevěřila, že v něm nedokážu číst tak, jako kdysi.

,,Omluvte mě," vstala jsem od stolu a mířila ven z obrovké haly hotelu, kde probíhal večírek s herci a s jinak proslavenými celebritami.

Moje holá ramena pohladil studený větřík. Rozpuštěné vlasy mi zase na oplátku roztančil. Dlouhý nádech mi vystřídal dlouhý výdech-dlouhý výdech pak dlouhý nádech. Snažila jsem si uspořádat myšlenky. Překvapuje mě, kolik dokázal vyvolat nostalgických pocitů. Už dávno jsem je považovala za pohřbené hluboko ve svém nitru. Není fér, že se tady z čista jasna tak objeví!

,,Seš v pohodě?" promluvil na mě hlas.

,,Jo, jsem. Vrať se za Susan, ať se necítí sama," odsekla jsem. Sakra, doufám, že to nevyznělo moc naštvaně.

,,Ta si šla zatančit s tím tvým Deanem," postavil se vedle mě, ruce měl v kapsách a sledoval oblohu.

,,Není můj," protestovala jsem.

,,Pamatuješ na ty večery, kdy jsme celé hodiny pozorovali hvězdy?" usmíval se. Dělal, že moji poznámku neslyšel. Ignorant.

,,Na ty večery se nedá jen tak zapomenout," usmála jsem se vzpomínkám a podívala se na něj. ,,Byly to nádherný chvilky."

,,Spíš nádherný hodiny," opravil mě, když mi upíral své oči do těch mých. Ztrácela jsem se v nich, topila se tak, jako kdysi. Nemohla jsem se z nich dostat. Byly jako magnet, jako tornádo, jako vír. Vybavovaly se mi při tom staré vzpomínky. Ty, ze kterých se vám chce brečet, protože si uvědomujete, že už nejsou součástí reality.

Dlouho jsme na sebě mlčky civěli, dokud nepromluvil: ,,Sejdeme se zítra?"

,,Kde?"

,,Tam, kde jsme se vždycky scházeli, v 5 hodiny odpoledne."