Mé jméno, má krev III (Harry Potter FF)

Kapitola šestnáctá - Famfrpál

„Tohle je vážně neúnosné počasí," zabrblala Lola vztekle do tlusté šály, ve které si snažila skrýt obličej. Toho časného říjnového rána se objevily první silné mrazy a z nebe padalo něco mezi vodou a sněhem. Zima jí prostupovala celým tělem od palců na nohou až po kořínky vlasů. Poskakovala na místě, aby se trochu zahřála.

Teddy, který stál vedle ní, jen souhlasně zamručel. Ani jemu prudká změna počasí nedělala radost. Promrzlýma rukama třel o sebe a foukal si do dlaní horký dech.

„Divoká noc?" nadhodila při pohledu na jeho čerstvé škrábance na hřbetu ruky.

„Zdá se, že jsem zapomněl na jednu dávku lektvaru," prohodil.

„Teddy!" okřikla ho.

„Byl jsem v lese," odsekl podrážděně. Její starostlivost ho někdy pobuřovala, ale většinou se jí nebránil. Hádat se Lolou bylo jako přesvědčovat býka, že červená barva ho nedráždí.

Teddy nebyl vlkodlakem jako jeho otec. Přesto musel pravidelně užívat lektvar, který lykantropické symptomy potlačoval. Bylo to pouhé bezpečností opatření, které jeho babička zavedla v dětství a Teddy ho dodržoval i teď. S malými výjimkami.

„Ani v lese není bezpečno," zamumlala do šály při vzpomínce na sampíra.

„Vím," povzdychl si a vzal ji kolem ramen, aby ji trochu zahřál. „Ale moc děcek v takovém počasí do lesa nechodí."

„Bojím se o tvoje bezpečí, ne cizí," protočila panenky.

Chápavě přikývl: „To ten váš lov na sampíra. Pořád nic?"

„Nejspíš všem zvířatům zmrzla krev v žilách a umřel hlady," zavtipkovala unaveně.

„A co ten tvůj mentor? Nedře tě moc?" zajímal se.

„Nic, co bych nezvládla," odpověděla vyhýbavě. Pravda byla taková, že se s Andrejem od toho večera, kdy si vzájemně svěřili svá tajemství, neviděli. A to už uběhlo hezkých pár dnů. Nevěděla, jestli se vyhýbá on jí, nebo ona jemu. Každopádně na jejich obvyklý trénink nedorazil, a tak pokračovala ve výcviku sama. Nezahlédla ho ani na hradě, a když navštívila jeho pokoj, byl prázdný, ale nějaké věci tam zůstaly. Nevěděla, co si o tom má myslet.

„Pozdravuj ode mě Vicky," změnila téma, aby se nevyptával dál.

„Rád," zazubil se při myšlence, že má po zbytek dne volno a budou mít s Vicky celý víkend pro sebe. „Naplánovali jsme si večeři v centru Londýna."

„To se tak někdo má!" vzdychla si závistivě. „Někdo si bude cpát žaludek, jiný bude muset hlídat bandu puberťáků na famfrpále."

„Ty famfrpál miluješ!" utahoval si z ní. Narážel na to, že se Lola ve třeťáku pokusila přihlásit do famfrpálového týmu a Potlouk ji srazil dřív, než přehodila nohu přes koště a stačila vzlétnout.

„Moc vtipný, Lupine," ušklíbla se nabroušeně.

Věnovali poslední tichou myšlenku jménům Teddyho rodičů vytesaným do mramorového pomníku a společně nádvoří hradu opustili.

„Dávej na sebe pozor, Lolo."

„Ty taky."

Sledovala jeho siluetu, dokud jí tyrkysově modrá čupřina nezmizela z očí.

****

Edward s Eileen seděli ve zmijozelské společenské místnosti nad rozehranou partií šachů. Edwardův střelec právě surově sebral Eileen dámu a ona zachmuřeně zírala do šachovnice ve snaze oddálit svoji prohru. Kocour jí v klíně spokojeně vrněl. Venku za okny zuřila vichřice, která však do sklepení nedoléhala. Voda v Černém jezeře za okny vrhala po setmělé místnosti tmavé stíny a umocňovala tak sklíčenou atmosféru. Většina zmijozelských studentů se však po večeři stáhla právě sem, do podzemní místnosti, která byla jejich domovem.