Když jsem uslyšela šustící zvuk, který mě probudil v těle se mi rozjelo tornádo strachu a adrenalinu zároveň.
„Harry, vstávej někdo tady je," zašeptala jsem mu do ucha. Moje drobná postava se zvedla tiše z postele a sledovala jsem kroky Harryho, který se ploužil k otevřenému oknu. Harry byl ve vteřině venku za to já jsem měla problém překročit jen vzdálenost od země.
„Dělej," řekl tiše Harry, ale mohla jsem slyšet naléhavost z jeho hlasu.
„Snažím se." Opakovala jsem si pořád to stejné dokola, že když se odsud dostaneme, tak všechno skončí a my konečně zažijeme pravý plnohodnotný život, který si zasloužíme na milion procent.
„Tak se snaž víc," pověděl mi hrubě. Moje tělo začalo z neznámého důvodu panikařit a jsem nervozní ještě víc než před chvíli. Až na několikátý pokus se mi podařilo přeskočit ven z onoho pokoje. Pokud jsem měla jen nějakou představu, že tam někdo byl, tak jsem se už naprosto zbláznila.
„Megan, jestli si myslíš, že na to máme celou noc, tak se pleteš," okřikl mě. Otřásla jsem se na popud větříku, který foukal víc než jsem si myslela.
„Harry, dělám, co můžu." Moje odpověď byla krátká, ale zcela jasná. Chytl mě surově za ruku a táhl mě po postranním venkovním schodišti pryč od hotelu, pokud je tohle dostačující název. Spíš bych to nazvala něco jako poschoďový dům v hrozném stavu. Než jsem se stačila zamyslet nad něčím jiným utíkali jsme společně temnými ulicemi.
„Sakra, pospěš si," říkal mi.
„Snažím se, ale už nemůžu," mluvila jsem přerývaně. Srdce mi bušilo milionkrát za vteřinu a nohy mě bolely víc než si dokáže kdo představit. Začínám si myslet, že tohle nedopadne dobře. Doufám, že moje předsudky se nevyplní a my budeme žít, tak jak jsem si vždy přála. První ulice doleva se mu zdála asi jako nejlepší nápad pro úkryt proto jsme zabočili a schovali se za popelnice.
„Tohle jsem posral," řekne z nenadání.
„Harry není to tvoje vina." Hladím ho po zádech a snažím se, aby se trošku uklidnil.
„Tohle už je konec. Tohle musí skončit. Všechno tohle!" řekl rozčíleně.
„Hej, Harry, uklidni se!" konejšila jsem ho.
„Ne Megan, musím to jít skončit, jinak budeme utíkat do konce našich životů." Než stačím cokoli namítnout, tak se zvedá a odchází ode mně. Samozřejmě se hned vzápětí zvedám také a běžím za ním.
„Jdi okamžitě zpátky a počkej tu na mě až se vrátím!" zařval na mě.
„Prosím, Harry. Nech mě jít s tebou."
„Ne!"
„Co když se ti něco stane?" zeptám se rozklepaně.
„Nic se mi nestane. Jsem hned u tebe ano?"
„Miluju tě," říkám mu.
„MIluju tě." S těmito slovy mě opouští a já se jen bojím, aby to nebylo naposled, co jsem viděla jeho nádherné svítivé oči.
