Srdce mi bilo neskutečnou rychlostí. Harry přede mnou nehybně leží a můj žaludek je sevřený ještě víc, než před chvíli. Bez mrknutí jsem na něj koukala a snažila se přejít na to, jak mu pomoct. Měli by tu být každou chvíli, ale zdá se mi, že je to už několik hodin.
„Harry, prosím," řekla jsem naléhavě a přitom jsem ho hladila po hnědých kadeřích.
„Jsem idiot," zabrblal.
„To jsi," rázně jsem pověděla. Začal kašlat a to mě vyděsilo ještě více. Rychle se nahnul na pravou stranu a vykašlal krev.
„Proboha," vykřikla jsem. Než jsem stačila něco udělat, do dveří vpadli záchranáři. Dva muži přiběhli během vteřiny k nám.
„Co se stalo?" zeptal se.
„Já, já, on vykašlal krev a pokusil se o sebevraždu," zakoktala jsem.
„Slečno uklidněte se," řekl rázně. Dál se mnou nemluvil. Odstoupila jsem o kousek od nich a koukala se na něco, co mi připomínalo umírání. Tak moc mě bolel pocit, že tak trpí.
„Jedete s námi?" vyrušil mě hlas záchranáře. Přikývla jsem a rychlím krokem jsem šla za nimi.
Příjezd před nemocnici mě čekal asi za deset minut od našeho domu. Všechno se seběhlo tak rychle, že ani nevím, jak se všechno stalo. Sedím na chodbě a čekám. Už hodiny čekám. Harry je na sále. Už ho operuji celou věčnost. Jak se to mohlo stát? Sestra, co šla kole mě mi řekla, že nastaly komplikace.
„Slečno?" promluvil tvrdý, hluboký hlas.
„Jak je na tom?" řekla jsem vystrašeně.
„Museli jsme zastavit vnitřní krvácení. Není moc časté, že by se to stalo při tomhle druhu úrazu, ale krvácení bylo silné. Jeho stav je zatím nestabilizovaný a musíme čekat, co se stane časem," dořekl už v bílém plášti. Srdce jsem měla sevřené a hlava se mi točila jako kolotoč.
„Děkuju," vykoktala jsem z posledních sil.
„Musím jít na příjem, můžete se jít podívat na svého přítele pře okno," oznámil soucitně. Na to jsem neodpovídala a vydala se za Harrym.
„Bože," zašeptala jsem, když jsem uviděla mého muže na lůžku napojeného na přístroje. Frustrovaně jsem si protřela tvář, že by se mohlo něco změnit, ale nic se nezměnilo. Jeho barva je bílá a kdybych ho potkala na ulici, tak bych si řekla, že je upír.
„Miluju tě," řekla jsem a začala plakat. Ničí mě to. Vypadá hrozně, hůř než jsem si dokázala, kdy představit. Koukám se na jeho tvář a čekám cokoliv. Mrknutí oka nebo pohnutí prstu u rukou, ale ležel jako mrtvý. Bez života. Pravidelně se zvedala peřina v souladu s bijícím srdcem.
„Pomozte někdo!" zakřičela jsem z plných plic, když jsem uviděla, jak se křivka na měření tepu dává do roviny.
