„Dělej Megan, příjdeš pozdě do školy," volala na mě máma.
„Vždyť už jdu," zakřičela jsem nazpět. Otevřela jsem skříň a vytáhla z ní
první věc, kterou jsem uviděla. Do ruky jsem vzala červené šaty a
přetáhla si je přes hlavu. Vyšla jsem z pokoje a přiřítila jsem se do kuchyně.
„Dobré ráno zlato," pozdravil mě táta.
„Ahoj tati," usmála jsem se a sedla si na barovou židličku vedle něj.
„Ujede ti autobus," zamumlala si máma pod nosem. Sebrala jsem si tašku ze země přeběhla k botníku, kde jsem si obula boty na podpadku. Prohrábla jsem si svoje dlouhé černé vlasy a naposled se koukla do zrcadla. V dálce jsem zahlédla autobus, tak jsem zrychlila krok, abych ho stihla. Nastoupila jsem a sedla si na první místo, které jsem uviděla.
„Je tu volno?" promluvil na mě mužský hlas. Překvapeně jsem se podívala, protože na mě obvykle nikdo nemluví.
„Jo jasně," řekla jsem mu a usmála se.
„Jsem Dean," představil se.
„Já jsem Megan."
„Jak to, že jedeš sama?"
„Nejsem ten typ, co má moc kamarádů," přiznavám se. Zvedne obočí a zasměje se.
„Proč se mi směješ?"
„Nesměju se tobě. Jen se divím."
„Tomu, že nemám kamárady? Co je na tom tak vtipného?"
„Obvykle jsou krásný holky oblíbený."
„Ty jsi asi novej že?" zasmála jsem se.
„Ne," zaculil se.
„V tom případě nechápu, proč se mnou mluvíš."
„Víš vsadil jsem se s klukama, že stebou půjdu na rande." Konečně. Už jsem si mysela, že budu mít kamaráda, ale to se asi nestane. Smutně jsem si povzdychla a zakroutila hlavou.
„Aha, tak jim řekni, že jsi se mnou byl."
„Můžu?" vycenil na mě zuby.
„Jo jasně," řekla jsem sarkasticky.
„Super, díky Melliso."
„Jsem Megan." Pokroutila jsem očima.
„Já vím, promiň," omluvil se a odkráčel pryč. Doufám, že tyhle prázdniny si užiju, protože jsem se rozhodla, že pojedu za zábavou. Škola končí za týden a já už třetí rok nemám ani jednoho kamaráda. Nikdo nový už nepříjde, takže se s nikým ani neseznámím. Jdu školními chodbami a snažím se nerozhlížet, abych neviděla jejich pohledy. Pohledy, které mě odsuzují celou střední školu.
„Hej Megan," zakřičí na mě Jake. Ne, prosím ať mě nechá být. On je moje noční můra. Neotáčím se a jdu ke své třídě, avšak jeho ruka mě zastaví.
„Ty jsi snad neslyšela?"
„Slyšela," zamumlala jsem.
„Měla jsi zastavit!"
„Omlouvám se," řekla jsem tiše. Facka. Je to tady, každodenní rutina začíná.
„Nech mě být," zaječela jsem mu u obličeje.
„Ale mě to baví Megan," říká mi a přitom mi prstem sjíždí po tváři a usměje se. Další rána na mém obličeji. Ze rtu mi vytekla krev. Jake se sklání políbí mě na roztrhlý ret a tím mi krev smyje.
„Chtěl bych si stebou užít Megan," mluví blízko mě.
„Prosím nech mě jít Jak, nemáš to zapotřebí."
„Ale mám, bavíš mě ty a ty tvoje ubohé slzy." S těmito slovy mě kopl do břicha a odešel. S velkou bolestí jsem se dobelhala do třídy. Zrak všech se upřel na mě, ale nikoho nenapadlo vstát a pomoct mi. Se slzami v očích jsem si sedla na svoje místo a čekala na příchod učitele. Po několika minutách vchází učitel a na pohled příjemná dívka mu v patách.
„Dobrý den třído, přivedl jsem vám novou spolužačku Gabrielu Boley." Dívka s blonďatými vlasy vycenila zuby na celou třídu a spustila „Jsem Gabriela a včera jsme se přistěhovali z texasu a bydlím s bratrem," dopověděla a bez svolení učitele se vydala za mnou.
„Ahoj, jak se jmenuješ?"
„Jsem Megan," řekla jsem sklesle.
„Co se ti to stalo?"
„To nic není, jen jsem upadla."
„Aha. Nezajdeme po škole na kávu? Já sice Georgii moc neznám, ale předpokládám, že nějaká dobrá kavárna se tu najde."
„Ráda půjdu." Po několika dnech jsem se s chutí usmála a konečně se se mnou někdo baví bez toho, aniž by ho do toho někdo nutil.
