Týdny v Síti

Týden 1. Pátek

,,Víš, největší sranda je sledovat ty komenty stylu - Och tak skvělý příběh, žádné chyby. - Ale přitom vidíš šest chyb v každé větě." Zaslechla jsem kousek rozhovoru nějakých dvou kluků. ,,To je spíš smutný." Uklouzla mi poznámka a oni to samozřejmě zaslechli. Chvíli na mě hleděli jako na nějaké kouzelné stvoření, a pak jeden řekl. ,,Co odposloucháváš cizí rozhovory?"
,,Jej. Slyšela jsem jen jednu větu." Odmítala jsem se na ně jen podívat. Přece nemám tušení, co jsou zač a o čem se baví. Ale po chvíli mé oči zavadily o oči jednoho z nich.

Oči... Nejkrásnější část lidského těla. Neumí lhát, vždy jim proto můžete věřit. Když je vám smutno, dokážete to zakrýt úsměvem, ale stačí jen někdo, komu na vás záleží a pokud se hluboce zahledí do vašich očí, uvidí ten smutek ve vašem srdci. Můžeš být skvělý lhář a můžeš umět lhát do očí, ale pokud má ten, komu lžeš praxi, z tvých krásných očí vyčte vše. Díky nim vidíme svět a ne vždy vypadá zrovna růžově. Může nám připadat jako svět plný vzteku, agresivity, smutku, ledových srdcí, ale zkuste je otevřít opravdu dokořán, hledejte štěstí v maličkostech. Uvidíte, jak vám pak bude lépe.

,,Hej. Hej! Hnědoočko! Co ti je?" Křičel na mě ten kluk se kterým se mé oči setkaly. Rychle jsem zamrkala a vzpomněla si, kde stojím, na koho koukám. Jeho modře ledové oči mě doslova zmrazily. Zamknuly do mých myšlenek a dlouho dobu mě nechtěly pustit. ,,Jsi nějaká bledá." Řekl ten druhý kluk. ,,Není ti blbě?"
,,Ne to je dobrý." Polkla jsem na sucho. Jen mi chybí má denní dávka internetu... Otočila jsem se na patě a spěchala zpět domů.