,,Tak dneska domů." Zaznělo něco odedveří, ale já nerozuměla ani slovo. Pootočila jsem hlavu a sundala si sluchátka. Stál tam ten kluk, co mi včera psal. Vpíjela jsem se do jeho šedých očí. Neupravené vlasy mu padaly do tváře. ,,Co tu děláš?!" Vyjela jsem po něm. Právě mi zkazil mou smutnou chvilku. Jeho jediné štěstí je, že jsem neměla chvilku čtecí, protože to se u mě platí smrtí. ,,Přehodili mě na jiný pokoj." Pohodil rameny. ,,U mě na pokoji být přece nemůžeš." Zpanikařila jsem. ,,Ne, šel jsem se jen pozdravit. Teď jsem na pokoji vedle." Vysvětlil. ,,Dobře, takže můžeš zase odejít." Opět jsem si dala sluchátka do uší a hlasitost písničky posunula na maximum. Pak už nevím jestli mezi dveřmi ještě stál nebo to už vzdal, ale to mi bylo v podstatě jedno. Za hodinu jsem měla být mimo pokoj, a tak jsem si ještě zdřímla.
Netuším kdy přesně nastalo mé probuzení, ale máma už podepisovala papíry, a tak jsem se převlékla a stoupla si k ní. Po chvíli už jsme seděli v autě na cestě domů a já bych se unudila k smrti nemít svůj mobil. Najela jsem na Ask a začala odpovídat na otázky za poslední týden.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
