Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Epilog

Vánoce 1998

Toho roku sníh napadl příliš brzy a neroztál ani do Vánoc. Počasí bylo chladné, ale bezvětrné, vločky se lehounce snášely k zemi jedna za druhou. Na západě, daleko od všeho ruchu a moderního světa, v lesích, údolích a mokřinách, se skrývaly malé vesničky plné kouzelníků a čarodějek. Žily tu celé generace kouzelníků, vzájemně se znaly a vypomáhaly si. Nedaleko jedné z takových vesnic, ukrytý v údolí pod kopci, stál dům. Bylo to typické staré panství jako z románů od Jane Austenové. Velké modré okenice, dřevěná veranda nekonečně dlouhá zahrada plná tajemných zákoutí a skrýší. Kousek za domem se leskla hladina zamrzlého jezera. Kdyby sem zatoulal nějaký mudla, neviděl by na první pohled nic zvláštního. Pokud by se však zadíval bedlivěji, všiml by si malých leprikónů, kteří místo světel osvětlovaly pěšinku k domu. Možná by pod nánosem sněhu zahlédl i nějakého trpaslíka, který se nestačil před zimou schovat. Zcela určitě by však vyjekl zděšením, kdyby se zahleděl do jednoho z oken a uviděl by hned několik kouzelníků a čarodějek, jednoho poloobra, upíra a poloviční upírku. Rozhodně to nebyla normální sešlost, kterou si pozvete na návštěvu k večeři.

Byl Štědrý večer, z cihlového komína stoupal dým a domem voněla skořice a pečínka. Zčistajasna se tichou spící krajinou ozvalo slabé prásknutí a před domovní brankou se objevila nesourodá dvojice. Vysoký a bledý upír a jedna čarodějka.

„V takové pustině by mohl bydlet jen idiot," zabrblal Ivan, když s nelibostí zjistil, že stojí uprostřed zablácené kaluže. Cat je nikdy nepřemístila přesně. Když sem cestovali naposled, ocitli se po krk v jezeře a párek ďasovců je málem utopil, než se stačili vyškrábat na břeh.

„Dej si pozor na jazyk," varovala ho Cat, ačkoliv věděla, že svá slova myslel z legrace. „Takhle o mém bráškovi nemluv."

„Nic jsem neřekl," hájil se a otřel si špinavé boty do sněhu opodál, aby bahno smyl.

„Honem, ať nejsme poslední," postrčila ho do branky.

„To říkáš vždycky," připomněl jí, „a vždycky jsme poslední, Cat Whiteová."

Zazubila se na něj zpoza šály, vtiskla mu letmý polibek na tvář a do ruky mu vrazila tři nemotorně zabalené krabice s dárky.

Emily, která stála v kuchyni u okna, dvojici zpozorovala jako první.

„Mami!" zvolala přes rameno. „Strýček Ivan a teta Cat jsou tady!"

Selene vyběhla z malé komůrky za kuchyňskou linkou. Vlasy měla nešikovně sepnuté, tváře od mouky a zástěru samou šmouhu od jídla. Hůlkou dirigovala hned několik akcí najednou: zatímco jedna vařečka sama míchala nákyp, dva nože porcovaly pečínku a kolem její hlavy právě proletěl podnos s čajovým servisem mířící do vedlejšího pokoje, kde byla většina hostů.

„Jak vypadám?" zeptala se zadýchaně své mladší dcery.

„Strašně," zasmála se Emily upřímně.

Selene ji obdařila káravým pohledem a rozhlédla se po kuchyni. Různě po kredenci byly naskládané tácy s vánočním cukrovím, krocan, pekáčky s bramborami, hrnec polévky a mnoho dalších lahůdek. Vypadalo to, že hostina může začít.

„Snad jsem na nic nezapomněla," přemýšlela se skousnutým rtem a počítala jídlo.

„Je toho až moc, budeme to jíst až do nového roku," žasla Emily. „Vážně, předčila jsi i domácí skřítky v Bradavicích."

„Jen aby všem chutnalo," strachovala se Selene. „Jsou to naše první společné Vánoce. Všechno musí být perfektní."

„Všechno je perfektní," ujistila ji Emily a letmo se objaly.