Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola pětašedesátá - Minuty do úsvitu

„Kráturo! Sežeň ostatní skřítky, kteří tady zůstali, a prohledejte pozemky, jestli nenajdete další raněné. Pokud zahlédnete jediného Smrtijeda, okamžitě se vraťte zpátky, rozumíš?"

Krátura s falešným medailonem na krku zavelel a skupinka asi dvanácti skřítků se přemístila.

„Pane Weasley, potřebuju, abyste dal dohromady co nejvíce studentů, kteří ještě mohou bojovat, ano? Nemáme moc času."

Pan Weasley naposled objal svoji ženu, aby jí dodal útěchy.

„Rone, Hermiono! Mohli byste pomoci přenést madame Pomfreyové zraněné do bezpečí?"

Hermiona s Ronem ruku v ruce pospíchali k nosítkům.

„Emily, okamžitě se seber a pomoz mi! Potřebuju tě!"

Její sestra zvedla uslzené oči od nehybného Viktora.

„Kingsley, tady jste! Potřebuju pomoct! Nevím, co mám dělat, vy a Remus byste mohl..."

„Lauro," řekl sklíčeně Kingsley, „Remus je mrtvý."

Konečně se zastavila na místě a přestala pobíhat kolem. Zalapala po dechu, hrdlo sevřené.

„Remus je mrtvý," přitakala Emily. „Tonksová a Ivan taky. A Cat...je proměněná v kámen."

Chtěla zakřičet, něčím praštit, rozplakat se nad tou nespravedlností. Cítila obrovskou bolest, ale nesměla se tím nechat pohltit. Teď ne, není čas truchlit, nesmí se nechat zlomit.

„Dobře," řekla vyrovnaně, ale bylo vidět, že nikoho její klid nepřesvědčil. „Kingsley, sežeňte si k sobě všechny dospělé a rozdělte se do skupin. Voldemort se každou chvíli vrátí a my se mu jen tak nevzdáme."

Kingsley se spěšně otočil a začal se řídit jejími rozkazy.

„Lauro?" zeptala se Emily opatrně. „Kde je Harry?"

Laura při tom jménu sebou škubla a zahleděla se někam za svoji sestru, aby se jí nemusela podívat do očí. „Šel do Zapovězeného lesa."

„To je idiot," vyjekla Emily hysterickým hlasem.

„Byl posledním viteálem," vysvětlila.

„Statečnej idiot," zamumlala trochu omluvně a nervózně se rozhlédla kolem sebe.

„Nikomu ani muk," varovala ji Laura a bezděčně sklouzla pohledem k hloučku Weasleyovic rodiny. Ginny ji upřeně pozorovala prázdnýma očima, Laura by odpřísáhla, že slyšela každé slovo. Provinile sklopila zrak a otřela si rukávem nos. Na tričku jí zůstala krev. Nenápadně si nos ještě jednou otřela. Další krev.

„Nevím, co se s tebou děje, ale až tohle skončí, musíme si promluvit," řekla Emily chladně, když spatřila krev na jejím rukávu.

Přikývla, měly by si promluvit, až bude správný čas.

****

Draco zůstal stát někde uprostřed Zapovězeného lesa a nebyl si jistý, jestli by měl ve své cestě pokračovat. Nenáviděl tento sžíravý pocit nejistoty někde uvnitř sebe. Pociťoval ho neustále, celý život žil v pochybách a strachu, jestli koná správně. Když byl mladší, obdivoval svého otce. Byl tak vážený, aristokratický, autoritativní. A jeho matka – tak krásná, pohostinná a vždy milá. Nepamatoval si, kdy nastal ten zlom, a začal je vidět jinýma očima. Otec byl slaboch, podřízený svému pánovi a matka zase podřízená jemu. Styděl se za ně, styděl se být jejich synem. Ale na druhou stranu, vychovali ho, dali mu domov, pomohli mu stát se tím, kým je. Jenže – kým vlastně byl? Dospělým mladým mužem, který za sebe rozhoduje sám? Nebo slabochem, který rozhodnutí nechává na jiných?