Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola šestá - Do nového rána

Emily si vychutnávala poslední chod obědu. Musela uznat, že Narcissa Malfoyová, je skvělá kuchařka. Nikdy nejedla větší pochoutku. Během jídla povětšinou mlčeli, občas se Narcissa snažila zavést řeč na jejich cestu, ale dočkala se hodně strohých a krátkých odpovědí.

Lucius s nimi neobědval, v jídelně se objevil později. Vešel dovnitř a kývnul na svého syna: „Jdeme."

Draco bez odporování odložil příbor a následoval svého otce. Emily s Narcissou osaměly.

„Chtěla bych vám poděkovat," začala Emily, když skřítci odnesli talíře. Narcissa mlčky vyčkávala.

„Bylo od vás šlechetné, že jste mě neposlala do sirotčince."

Narcissa přikývla: „Cítila jsem povinnost se o tebe postarat."

„Slyšela jsem, že jste snad mé matce splácela dluh," chytla se toho hned Emily.

„Ano," souhlasila, třebaže věděla, že by měla raději mlčet, „díky tvé matce jsem tam, kde jsem. Rozhlédni se kolem. Podívej se na náš dům, pokoje, ten přepych! Kdyby mi tvoje matka k tomu tenkrát nepomohla, žila by v tomhle blahobytu ona sama."

Emily se blýsklo v očích: „Znala jste mého otce?"

„Emily, nejsem ten správný člověk, který by ti to měl říct."

„Nechci znát jméno," vrtěla hlavou, „stačí jen říct ano nebo ne."

„Ano," souhlasila nakonec.

„Mám pravdu, když řeknu, že to byl čistokrevný kouzelník?"

„Jak to můžeš vědět?"zamrkala překvapeně.

„Protože kdybych byla poloviční krve, Voldemort by mě nikdy neuznal za právoplatnou dědičku. Váš manžel by se pro nečistokrevné dítě do Rumunska nerozjel, nemám pravdu?"

„Patřil k významnému starobylému rodu, víc ti říct nemůžu," vstala od stolu a považovala rozhovor za ukončený.

„Chápu," řekla Emily a také vstala, „nejspíš to byl zrádce na straně Brumbála."

Narcissa neodpověděla, ale pokusila se o úsměv: „Ukážu ti tvůj pokoj."

Emily neochotně souhlasila. I když prozatím jí tyhle informace stačily. Věděla, že se dozví jen to, co bude Voldemort považovat za správné. S tím se však nehodlala smířit.

****

„Není to žádný přepych, vzhledem k tomu, že jsem nezaměstnaný, nemůžu si toho moc dovolit," ošíval se Remus, když hledal po kapsách klíče od bytu, „ale mám tuhle část Londýna rád."

„Tak nás nenapínej," pobídla ho Cat.

Remus se nervózně usmál a pustil svou návštěvu dovnitř.

„Páni, to je útulný," obdivovala maličký byt Cat. „Fakt, že jo."

„Trošku mi to připomíná náš dům," promluvila Laura před Remusem poprvé nahlas.

Překvapeně se na ni otočil, dokonce i hlasem mu připomínala Siriuse.

„To bude tím, že tady Náměsíčník měl vždycky stejný vkus jako já," poklepala mu Cat na rameno.

„Náměsíčník? Co je to za cáklou přezdívku?" neudržela se Laura a začala pochybovat o duševním zdraví obou dospělých.

„Cáklá možná," souhlasil Remus, „každopádně výstižná."