Kapitola jednatřicátá - Kořist

7.8K 565 69
                                    

Viktor si promnul levé předloktí, aby zmírnil bolest, která mu jím pulzovala. Pán zla si jeho počínání všiml a tázavě povytáhl obočí.

„Je to dlouho, co moje kůže zakusila nějakou ránu," vysvětlil.

Voldemort ze sebe vydal něco jako smích a natáhl se po poháru vína. „Můj mladý příteli, tohle je jediná bolest, kterou jako Smrtijed zkusíš. Jinak tě čeká jen samá radost."

Viktor se pokusil o zdvořilostní úsměv a na vyzvání svého pána se posadil naproti něj. Voldemort si ještě několik okamžiků vychutnával doušky vína a labužnicky okusoval kuřecí stehýnka. Tichou místností se ozývalo jen Voldemortovo mlaskání a srkání. Viktor nehybně seděl a hleděl z protějšího okna, protože se mu z něj dělalo zle.

„Pravdou je, že jsme si nepřišli poklábosit o tvém novém postavení," promluvil Pán zla konečně a otíral si přitom prsty do ubrousku. Viktor chápavě přikývl, to také ani nečekal.

„Podle mého zdroje náš milý pošetilý blázen Brumbál povolil těm malým smradům v sobotu výlet do Prasinek," začal, „takže nám je vlastně nahnal přímo pod nos."

„Takže máme reálnou šanci dostat Pottera," hádal Viktor.

„Ano, to taky," souhlasil Voldemort a zakousl se do hroznu. „Ale toho teď čert vem, my si počíháme na někoho jiného."

Viktor se zarazil, když si uvědomil, kam tím Pán zla směřuje. Voldemort ho upřeně sledoval a čekal na jeho reakci.

„Laura," zamumlal Viktor chápavě.

Pán zla přikývl: „Je na čase ji dostat z Brumbálova vlivu. Musím tu holku lapit na svoji stranu."

„Ale proč? Vždyť je to obyčejná studentka."

Voldemort stáhl tvář do jízlivého úsměvu: „Ona je cokoliv, jen ne obyčejná. Je stejně výjimečná jako Emily. Potřebujeme je obě. A my musíme být první, kdo jí její schopnost ukáže."

Viktor přikývl. „Jaký je plán?"

„Dostaň ji v Prasinkách, vem si tolik lidí, kolik potřebuješ. Přivedete mi tu holku a nezkřivíte jí ani vlas, rozumíš?"

„Rozumím."

„A teď běž a svolej mi ostatní, naše zájmy ohledně toho fracka Pottera jsou sice odsunuty na druhou kolej, ale nesmíme na ně zapomínat."

„Jistě, můj pane."

****

Laura seděla u stolku, podepírala si hlavu a znuděně houpala nohama. Do konce hodiny lektvarů zbývalo už jen pár minut a ona svůj odvar už dávno odevzdala. Aby si zkrátila dlouhou chvíli, bavila se procvičováním svých schopností. Nenápadně proměňovala rozmarýn, jednu z Ronových přísad, kterou zapomněl přidat do kotlíku, ze suché hromádky na rozkvetlou větvičku. Snažila se ignorovat Hermionino vzteklé mumlání, protože její odvar neměl správně světlounký odstín. Chtěla ji uklidnit, že na tom rozhodně není tak zle, jako Neville, kterému vybuchl kotlík a obhodil půlku třídy zapáchající břečkou. Ale když viděla její nahněvaný výraz, rozmyslela si to.

Konečně zazvonilo a studenti se začali zvedat překotně ze svých míst. Laura si naházela věci do tašky a chystala se vypadnout mezi prvními, protože měla domluvenou schůzku s Emily. Její plány však narušil Snapeův ledový hlas: „Slečno Whiteová, na slovíčko!"

Střelila po Harrym pohledem plným utrpení a vracela se zpátky ke katedře. Copak má její lektvar taky špatný odstín?

„Chvíli počkejte," vyzval ji Snape a pečlivě lepil jmenovky na vzorky, které mu studenti odevzdávali.

Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)Kde žijí příběhy. Začni objevovat