Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola dvaatřicátá - Za zdmi Azkabanu

Nad hlavou jí proletěl záblesk modrého světla, instinktivně se přikrčila a utíkala dál. Prosmekla se kolem vyděšeného prodavače a vběhla do dveří. Sletěla několik málo vratkých schodů. Neodvažovala se za sebe ohlížet. Pátravě bloudila očima po sklepě a hledala nějaký únikový východ. Naslepo se vrhla proti hromadě nevybalených krabic a začala jednu po druhé odhazovat stranou. Sotva po pár sekundách našla dřevěná dvířka v zemi a natáhla se po klice, když ucítila hůlku na svých zádech. Ztuhla na místě a neodvažovala se ani nadechnout.

„Kampak holubičko?" zachechtal se Smrtijed. „Myslelas, že pláchneš?"

„Co ode mě chcete?" zeptala se přidušeně.

„Otoč se!" rozkázal a dloubl ji silně do zad.

Narovnala se a uposlechla jeho příkaz. Stála tváří tvář dvěma vysokým mužům zahaleným v kápi. Pokusila se nedávat najevo strach a racionálně uvažovala, jak se z té šlamastiky dostane.

„Půjdeš pěkně s námi, Pán zla tě očekává," poručil jeden.

„Ať si trhne nohou," odsekla.

Smrtijed se proti ní vrhl.

„Klid," napřáhl ruku ten stojící blíž a zastavil svého rozzuřeného přítele. „Nikdo neříkal, že to bude snadné."

Napadlo ji, že bude hrát na čas. Určitě nahoře mezitím poslali pro někoho z ministerstva. Nebo ze školy.

„Podívej, Lauro," obrátili se zpátky k ní. „Vzdor ti nepomůže, máme tě pěkně zahnanou v koutě. Tak nedělej hlouposti."

„Řekla jsem vám, že nikam nejdu," zopakovala. „Jen přes mou mrtvolu."

Smrtijedi se rozesmáli: „Copak, budeš bojovat? Tak tě to Brumbál učil? Vždyť jsi ani nevytáhla hůlku! Mohli jsme tě už stokrát zabít!"

„Ale neudělali jste to," opáčila. „Protože mě potřebujete živou, nemám pravdu?"

Smrtijed na její poznámku nereagoval a mlčky jí namířil hůlkou mezi oči. Druhý udělal to samé. Laura se ani neobtěžovala svoji hůlku vytáhnout. Stála klidně s hlavou vzpřímenou a vyčkávala.

„Poslední varování," zasyčel ten, který stál blíž. „Půjdeš s námi."

„Nepůjdu," odpověděla klidně.

„Imperio!"

Stalo se to ve zlomku sekundy. Chystali se na ni zaútočit, když je dva velké blesky udeřily přímo do prsou. Oba odletěli několik metrů dozadu a jejich těla sebou pod vlivem energie škubala. Najednou se přestala hýbat a z plášťů jim začal stoupat dým. Laura dál klidně stála a roztřesené ruce, které právě zabily dva lidské životy, spustila podél těla.

Hrobové ticho narušil křik a dusot nohou. Dovnitř po schodech vběhli tři kouzelníci a podle jejich plášťů poznala, že se jedná o bystrozory. S hůlkami připravenými k boji se ostražitě rozhlíželi po místnosti. Byl mezi nimi i Pošuk Moody. Ten jediný sklopil hůlku a přešel k Lauře.

„V pořádku?" zeptal se.

„Jsou mrtví," oznámil nejmladší bystrozor, který se skláněl nad bezvládnými těly Smrtijedů.

Laura se pokusila přikývnout, ale hlavou jí vířilo tisíce myšlenek, které jí nedovolovaly se plně soustředit.

„Lauro?!" oslovil ji ještě jednou Pošuk a zatřásl s ní. „Co se stalo?"

„Zabila je!" vykřikl druhý bystrozor.

„Sklapni, Matthewsi," okřikl ho Pošuk. „Vždyť ani nemá hůlku!"