Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola čtyřicátá - Michael Blanchard

Cat pospíchala jednou z bradavických chodeb, pod paží nesla stočené plány hradu se zaznačenými hlídkami. Hodiny na věži odbily osmou hodinu večerní. Minula hlouček studentek, který si ji zvědavě prohlížel. Vyběhla hbitě pár schodů a ocitla se v kabinetu profesorky McGonagallové.

„Omlouvám se, že jdu pozdě," zvolala hned ode dveří. V jindy poněkud velké místnosti bylo dnes narváno. Za stolem seděla Minerva McGonagallová, naproti ní se v křesle rozvaloval Bill Weasley, Pošuk Moody postával u okna, Fleur Delacour se uvelebila důstojně na pohovce vedle Laury, která střídavě křísila a zabíjela prapodivnou rostlinu, kterou profesorka pěstovala v rohu místnosti.

„Tak pojďme k věci," zavrčel Pošuk a oko se mu zlostně točilo na všechny strany.

Cat rozhodila na stůl plány a zatížila okraje, aby se nekroutily.

„Bille, Fleur, vy nahradíte Artura s Remusem v horních patrech," začala vyjmenovávat. „Minervo, na vás čeká Hagrid u lesa, kolem půlnoci máte hlídku s Táňou u brány."

Profesorka se zatvářila bůhvíproč jako u umučení.

„Neměl s ní mít službu Severus?" snažila se bránit.

„Ano, měl," souhlasila Cat, „ale Brumbál si vysloveně vyžádal, aby byl Severus po ruce, musíte za něj zaskočit. To mi připomíná...Lauro, máš jít do ředitelny, a pak si hned bereš hlídku dole na nádvoří."

Laura hbitě vstala z pohovky a okázale ignorovala zvídavé pohledy ostatních. Zmizela ven dřív, než se stačil kdokoliv na cokoliv zeptat.

****

Táňa kráčela nočními uličkami Londýna. Vysoké domy se nad ní hrozivě tyčily, u země se vznášela hustá mlha. Kolem vládlo hrobové ticho, akorát v sousední ulici zaštěkal pes. Zahnula tiše mezi dvě budovy a pokračovala úzkou skulinou, kterou by obyčejný smrtelník jen tak neodhalil.

Bylo po dešti, lem šatů měla nasáklý vodou, mokré vlasy se jí lepily na obličej. Ostražitě se za sebe ohlédla, než sešla pár schodů ke sklepení jednoho z domů. Stanula před masivními železnými dveřmi mez kliky. Třikrát za sebou zabušila svou drobnou pěstí. Ten zvuk byl sotva slyšitelný, ale v mžiku slyšela zaskřípání závory a škvírou mezi dveřmi na ni shlížel vysoký a urostlý muž. Chvíli si ji zkoumavě prohlížel od hlavy k patě, a pak zavrčel: „Taťána."

Přikývla stroze na pozdrav: „Marco."

„Co potřebuješ?" měřil si ji nedůvěřivě.

„Přišla jsem pro radu," řekla věcně.

Přikývl: „A zbytek?" Hleděl někam za její záda, jakoby ještě někoho čekal.

„Dnes jsem sama."

„Pustila jsi toho psa k vodě?" blýsklo se mu v očích.

„Alex je mrtvý," odpověděla zastřeným hlasem.

Jeho chování se rázem změnilo, byl přátelštější. Otevřel dveře: „Pojď dál, rád tě uvidí. Ale pozor, má dnes špatnou náladu."

„Jako vždycky," ušklíbla se Táňa a protáhla se dovnitř.

Marco se zahleděl do tmy, mezi popelnicemi na něho zíraly zvídavé oči kočky. Vycenil hrozivé špičáky a zasyčel. Kočka poplašeně zamňoukala a odběhla. Upír se potěšeně rozesmál a zabouchl dveře.

****

Laura vyčkala na Brumbálovo vyzvání, a teprve potom vešla dovnitř pracovny. Jak řekla Cat, ředitel nebyl sám, byl s ním Severus. Stáli oba ve výklenku, a shlíželi na modravou hladinu myslánky.