It's Our Beginning, Elena... » Damon & Elena (TVD) /✓/

7. Kapitola

,,Eleno! Tak vstávej, ty bručoune!" zvolala má teta a vzala mou vyhřátou přikrývku, aby ji dala na parapet u okna.
,,Já nechci!" zaúpěla jsem a schoulila se do klubíčka. Bylo mi mizerně a ta zpráva, že je pondělí a já bych měla jít do školy, byla děsivá. To, že bych měla vylézt z bezpečí domečku a vydat se celou cestu, když se za rohem může objevit upír.
,,Lenochu, mazej do koupelny a šup do školy." Vykázala mne Jenna pro dnešní ráno z postele. S chůzí zombie jsem se tedy vydala do koupelny. Pozdravila jsem Jeremyho, který vypadal svěže.
,,Ahoj, Jere... nezměnilo se něco?" pozdvihla jsem tázavě obočí.
Zářivě se usmál. ,,Vicki je v pořádku, já skončil. Všechno je v pohodě." Usmál se znovu a šel do svého pokoje. S podivem jsem zavrtěla hlavou. Ze dne na den. Zvláštní. Ale co já můžu povídat? Upíři si tu chodí po světě a já jsem z toho na prášky. Namáčkla jsem si na kartáček pastu a začala si čistit zuby.

Z pokoje jsem se i po schodech ploužila jako nějaká mrtvola. Nějak jsem nechtěla z domu. Nechtěla jsem do světa, kde vím, že jsou upíři. Svou tašku jsem odhodila do kouta a přešla do kuchyně, kde mi Jeremy podal hrnek kávy. Zmateně jsem zamrkala.
,,Nechci být zlá, ale jsi v pořádku? Nikdy jsi mi kávu neudělal." Řekla jsem pochybovačně, ale lahodně vonící tekutiny jsem upila.
,,Co říct? Chtělo to se mnou nějakou změnu." Usmál se Jeremy a pak mi jen mávnul a vydal se do školy. Usmála jsem se a vypila kávu, vzala jsem své klíčky od auta. A pomalu se vydala ke dveřím. Vzala jsem tašku, nazula boty a vyšla ven. Jenna byla doma. Mě mohla vyhnat z postele, ale sama si šla zase chrupat do postele. Taková podlost! Zavřela jsem dveře a vydala se ke svému autu. Jenže snad každý můj krok obsahoval důkladné rozhlížení, zda není někde v blízkosti jeden z bratrů. Polkla jsem, zahnala svou paranoiu a odemkla auto. Nasedla jsem na místo řidiče, tašku položila na místo spolujezdce a vyrazila jsem do školy. Cesta byla klidná, rychle uběhla při poslechu hudby z rádia. Jako každý školní den, jsem se setkala hned po příjezdu se svými nejlepšími kamarádkami. Vypnula jsem motor a šmátla po... prázdném místě. Má taška tam nebyla. Polkla jsem a z auta vyskočila jako raketa. Holky na mě koukaly jako na blázna. Můj dech se zrychlil a já se rozhlížela všude kolem, jen abych spatřila mou tašku zpátky na sedadle. Nanovo jsem polkla a pomalu se pro tašku natáhla, ale byla nějaká těžká. Otevřela jsem ji. Kromě mých knih tam byla i jedna navíc, která měla opravdu úctyhodnou šířku. Měla nejméně šest set stran, nejspíš o dost víc. Zmateně jsem zamkla auto a vydala se k mým kamarádkám.
,,Jsi v pořádku?" optala se Caroline a shlížela na mě tázavým pohledem. Pomalu jsem přikývla. To jí jako odpověď nejspíš stačilo, protože se usmála a vydala se ke škole. Bohužel Bonnie to viděla jinak a pozorovala mě tím svým inkvizitorským pohledem, pod kterým jsem jí vždy všechno vysypala.
,,Jsem v pořádku, Bonnie. Jen... jsem měla dneska strašidelnou noční můru. Tak nějak mě vykolejila. Nic jiného, opravdu." Ujistila jsem ji. Pochybovačně přikývla, ale jejího pohledu jsem se nezbavila. Navíc jsem pořád pokukovala kolem, zda neuvidím náznak nadpřirozena.

Dávala jsem si nepotřebné věci do skříňky, když jsem konečně vytáhla tu knihu. Nebyla to ovšem kniha, jak jsem si myslela. Byla to svázaná vazba čistých bílých listů v kůži. A na první straně byl vzkaz. Začetla jsem se.

Drahá Eleno,

snad si nemyslíš, že se mě jen tak lehce zbavíš. Jak je vidět, máš strach. Připouštím, strach ze mě jde. Ale tobě bych neublížil. Tedy aspoň ne tolik. Dnes ve škole tě čeká překvapivý den, však uvidíš.

Damon

Zírala jsem na vzkaz jako zmrazená, takže když mi před obličejem začala poletovat ruka, tak jsem vypískla.
,,Ty jsi dneska vážně nějak mimo." Usoudila Bonnie a zvědavě pokukovala po té vazbě v mých rukách. Rychle jsem to zaklapla a schovala do skříňky. Vzala jsem si své věci na dějepis. Bonnie mi zatím začala vyprávět o svém zvláštním snu s čísly. Poslouchala jsem, aspoň jsem mohla myslet na něco jiného.

Hodina dějepisu byla zábava. Pan Tanner nepřišel ani zkontrolovat třídu. A nikdo z nás se nezajímal o to, že je pryč. Stefan se sice pokoušel se mnou promluvit, ale já ho s úspěchem ignorovala. Naštěstí. Povídala jsem si s Bonnie a Caroline. Dobře, tak většinou mluvila Caroline, která vyprávěla u svých úspěších s kluky, zatímco Stefan nás pozoroval ostřížím pohledem. I když jsem byla vystrašená ze vzkazu, tak jsme se s kamarádkami a Mattem bavili.
Když skončila hodina, tak jsem se omluvila, že potřebuji něco v autě, čapla jsem klíčky ze své tašky, vzala tu těžkou bichli a přeběhla jsem na parkoviště, Bonnie se mnou. Nechtěla mě pustit z očí. Jenže to, co se nám naskytlo, jsme z očí rozhodně pustit chtěly.
,,To je pan Tanner!" vykřikly jsme zároveň. Bonnie zůstala stát na místě, já jsem tu knihu vyhodila po cestě do koše, když jsem tahala mobil z kapsy a běžela k němu. Ležel na parkovišti. Bonnie koukala všude kolem, já volala sanitku.
,, Eleno," špitla má kamarádka a přešla za mnou a nebohým panem Tannerem, který tam ležel, a já se pokoušela mu dát první pomoc. Měl ránu na krku. Damon... Problesklo mi hlavou jako první. Tak to mělo být to překvapení. ,,Ta čísla," zašeptala znovu a rozhlížela se. Zvedla jsem zmateně hlavu a podívala se. Měla pravdu, ta čísla, o kterých mluvila, byla tady. Zavrtěla jsem hlavou a dál se snažila, ale bylo pozdě, byl mrtvý. Rozplakala jsem se, když mě Stefan zvedl a odtahoval od těla, aby mohli zdravotníci něco dělat. Schoulila jsem se k němu a dál plakala. Vyčítala jsem si to. Dávala jsem si to za vinu. A jak by taky, ne? Udělal to určitě Damon, kdo jiný? A já už panu Tannerovi nedokázala pomoct.
,,Eleno, nedávej si to za vinu." Zašeptal Stefan, jako kdyby mi četl myšlenky. Uplakaně jsem k němu vzhlédla, kolem nás se začal rojit shluk studentů a zdravotníci zrovna určili, že už našemu učiteli není pomoci.
,,Jak bych nemohla? Vždyť.. oba víme, kdo to udělal!" zamračila jsem se, odtáhla a vydala se zpátky do školy, ale jeden ze zdravotníků mne dohnal a dovedl k sanitce.
,,Ten muž byl mrtvý už dávno. Viděli jsme, jak jste se mu snažila pomoci. Je to úctyhodné, to mi věřte. Bohužel jeho smrt nastala už minimálně před hodinou." Řekl mi. Vytřeštila jsem oči, proč mi to říkal?
,,Snažila jsem se. Byl to náš učitel," přiznala jsem smutně.
,,Pojďte se mnou, slečno." Reagoval jinak, než jsem předpokládala a chytil mě za nadloktí. Překvapeně jsem k němu vzhlédla, on mě jen začal táhnout kolem sanitky. Až za ní.
,,Stefane.." Špitla jsem, ale to už jsme stáli za sanitkou, kam nikdo neviděl, kde nikdo nebyl. Kromě mě, toho zdravotníka a upíra v černém. Vyplašeně jsem se nadechla, že zavolám Stefana, ale Damon byl hned u nás a zakryl mi ústa rukou.
,,To bych nedoporučoval." Usmál se trochu škodolibě.