It's Our Beginning, Elena... » Damon & Elena (TVD) /✓/

6. Kapitola

,,Kam jedeš?" zeptal se.
,,Na piknik... s Damonem." Dodala jsem. Zalapal po dechu.
,,S Damonem?" zamračil se.
,,No.. ano. Pozval mě." Vysvětlila jsem tiše. Zabodl do mne svůj rozzlobený pohled.
,,To přece... Vždyť je nebezpečný!" zamračil se znovu.
,,Co prosím?" optala jsem se zmateně a založila si ruce na prsou.
,,Je nebezpečný, musíš se od něj držet dál. Prosím věř mi." Požádal mne a zatřásl mnou.
,,Já ti vůbec nerozumím. Vždyť Damon je milý." Namítla jsem.
Povzdychnul si. ,,Dobře, ale slib mi jedno. Slib mi, že ho nepozveš dovnitř za žádnou cenu." Upřel na mě ten smutný pohled a já zmateně přikývla. Oddychnul si, dost viditelně.
,,Dobře, ale řekneš mi co se to děje?" zamračila jsem se pro změnu já. Nadechl se k odpovědi, v jeho očích bylo patrné, že to není moc hezká zpráva.
,,Neruším?" vyrušil nás hlas ode dveří. Stefan se zamračil a pohlédl stejně jako já, na jeho bratra, který se ležérně opíral o futra dveří.
,,Ne, samozřejmě, že ne." Ujistila jsem ho. Stefan na mne pohlédl prosícím pohledem.
,,Tak to jsem rád. Promiň, že jsem přijel dřív, ale nemohl jsem se tě dočkat." Usmál se Damon šišatým úsměvem.
,,Nevadí, hned budu zpátky a můžeme vyrazit," usmála jsem se a vydala se do kuchyně, dopila jsem si kávu, uslyšela jsem sice mluvení těch dvou, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Vzala jsem kabelku a vydala se zpátky. Tentokrát už nemluvili. Jen se probodávali pohledem. Polkla jsem, najednou tu bylo až moc dusno.
,,Tak.. Ahoj," zamumlal Stefan a krátce mne pohladil po paži.
,,Ahoj," odpověděla jsem dost zmateně. Pousmál se a vydal se pryč. ,,Můžeme?" otočila jsem se tedy na Damona.
Přikývnul. ,,Jistě," usmál se a zpřístupnil mi cestu. Usmála jsem se, zavřela a zamkla dveře a vydali jsme se k jeho nablýskanému autu.

,,Líbí se ti tu?" vyzvídal s úsměvem, když rozkládal deku vedle vodopádů, přímo na vrcholku, kde to začínalo. Byl tu nádherný výhled.
,,Moc," přikývla jsem a společně jsme si sedli na tu deku. Otevřel piknikový koš. Vytáhnul spoustu dobrot. A také ovocné košíčky. Zbožňuju je.
,,To jsem rád," usmál se po chvíli. ,,Doufám, že mě bratr nepomluvil," dodal.
,,Ne, jen se přišel ujistit, že se na něj už nezlobím. Bylo to od něj pozorné," dodala jsem. Stefan je starostlivý.
,,Dobře. To víš, bratr mě velmi rád shazuje." Usmál se tajemně.
,,Aha," pokývala jsem hlavou. Pak už se náš rozhovor zabýval jenom pozitivy a o tom, jak oba milujeme ovocné košíčky.

,,Byl to krásný piknik. Moc jsem si to užila, opravdu." Usmála jsem se a vyšla schody k domu.
,,Užil jsem si to také." Přikývnul přede dveřmi do domu.
,,Já taky," dodala jsem ještě jednou pro jistotu s úsměvem. Sehnul se a jemně mě políbil na rty. Nemohla jsem si pomoci a s úsměvem jsem mu polibek oplatila.
,,Takže.." zamumlal do mých úst.
,,Opravdu jsem si to užila," přikývnula jsem a pousmála se. Odemkla jsem dveře.
,,Zítra bych tě mohl vzít do školy a poté tě i vyzvednout. Mohli bychom někam zajet." Pokrčil s úsměvem rameny.
,,Ráda bych, ale nechci, abys kvůli mně něco zameškal." Usmála jsem se a vešla do domu. V hlavě mi stále vířil ten slib daný Stefanovi.
,,Dobře," usmál se. ,,Domluvíme se, jen si zavolám." Usmál se a vytáhnul z kapsy mobil. Jenže pak si naštvaně mobil strčil zpátky do kapsy a beznadějně na mne pohlédl. ,,Vybila se mi baterie," povzdychnul si. ,,Nemohl bych si zavolat od tebe?" optal se s rádoby nevinným úsměvem.
,,Jasně, tady je můj telefon." Skousla jsem si ret a vyndala z mé kabelky mobil, pak jsem vyšla ven a podala mu ho. Nejdřív se zachmuřil, ale pak se vděčně usmál a otočil se zády. Volal a já, slušně vychovaná, jsem neposlouchala.
,,Děkuju," poděkoval a mobil mi podal, nechápavě jsem koukala na mobil. Stále volal.
,,Sakra, Damone! Nedělej to, slyšíš?!" ozvalo se z telefonu dost hlasitě.
,,To je Stefan?" zeptala jsem se nejistě.
,,Můj malý bráška, chtěl jsem, aby tohle slyšel." Pokrčil rameny a usmál se tím šišatým způsobem.
,,Co by měl slyšet?" optala jsem se nechápavě.
,,Tohle.." Zamumlal a přistoupil ke mně, ale to ho něco odhodilo. Vykřikla jsem a dívala se na rozzuřeného Stefana, který mne vzal za ruku a vtáhl dovnitř.
,,Tak teď nejspíš ten hovor můžu položit.." Zapřemýšlela jsem nahlas a pozorovala ho. Děsil mě.
,,Říkal jsem, že je nebezpečný, musíš se od něj držet dál." Zamračil se. S podivem jsem zamrkala.
,,On? A co ty?! Házíš s lidmi čtyři metry daleko, jako kdyby to bylo Bůhví jak normální!" zamračila jsem se a ustoupila.
,,Máš pravdu, musím ti něco říct." Povzdychnul si a chytil mě za ramena. Jenže to se rozletěly dveře a v nich stál Damon. Naštvaný, jeho studánkové oči plály nenávistí.
,,Vážně, bratříčku. Měl bys chytit pár veverek, než utečou. Musíš se přeci něčím nakrmit, když člověk to nebude." Zapředl s úsměvem a opřel se o futra dveří. Zmateně jsem mrkala po bratrech.
,,Veverky? Lidi? Co se to tu děje?" zamračila jsem se a ustoupila od Stefana. Beznadějně se na mě podíval.
,,Jsme upíři, živíme se krví. Já zvířecí, neubližuji lidem. Proto jsem nechtěl, abys se stýkala s Damonem. On pije krev LIDÍ." To poslední slovo řekl tak důrazně. Nechápavě a vystrašeně jsem se dívala z jednoho na druhého. Potlačované slzy mě pálily. Vrtěla jsem hlavou.
,,Upíři neexistují," zavrtěla jsem hlavou. Ale vše dokonale zapadalo. Rána na krku Vicki, její řeči o tom, že to byl upír, síla Stefana.
,,Ale existují, beruško," zapředl Damon ode dveří. ,,A jiní jsou lepší, než ti druzí." Odfrkl si.
,,Eleno, prosím, vyslechni mě. Dej mi šanci," zaprosil Stefan.
,,Dej mi šanci," zaironizoval Damon ode dveří.
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Jděte ode mě, už vás OBA nechci nikdy vidět!" Křikla jsem. Stefan sklopil poraženecky hlavu, ale Damon se jen zářivě usmíval.
,,Však se ještě uvidíme, bude to brzy, má drahá." Mrknul Damon a zmizel jako pára nad hrncem. Zavrtěla jsem hlavou, štípla se, zda se mi to nezdá, ale bylo to neskutečně reálné.
,,Já.. Mrzí mě to. Jen tě žádám, nezvi ho dovnitř. Bojím se, že by ti mohl ublížit. A tohle," vytáhnul z kapsy kovovou krabičku, ,,je náhrdelník, naplněný sporýšem, který tě ochrání před upířím vlivem. Prosím, nos ho pořád u sebe." Požádal mne a vtisknul mi krabičku do rukou. Pak zmizel stejně jako Damon. Zabouchla jsem dveře, vzala svou kabelku a vyběhla jsem schody do svého pokoje, tam jsem za sebou také třískla dveřmi, padla jsem, obličejem napřed, do postele a konečně dovolila svým slzám téct.