Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola šestá - Do nového rána

„Hele opravdu ti nevadí, když tu přespíme?"

„Ne," ujistil Remus Siriusovu sestru. „Akorát budeš muset uvařit, pokud nechcete zůstat o hladu, protože moje kulinářské umění se ani uměním nazvat nedá."

„Buď bez obav, kde tu máš kuchyni?" zeptala se Cat, ale odpověď si šla hledat sama.

„Být vámi, tak ji ke sporáku nepouštím," varovala ho Laura.

„Proč?" nechápal Remus, ale vzápětí se mu dostalo odpovědi v podobě rachotu tříštícího se talíře.

„To nic nebylo!" křičela Cat přehnaně vesele. „Všechno bude v pořádku!" Její slova však vyvrátilo zarachocení hrnců.

„Proto," ušklíbla se Laura, „nerada to říkám, ale je v kuchyni absolutně nepouživatelná."

„Jako v lektvarech," usmál se pro sebe Remus, „pojď do obývacího pokoje, necháme ji, ať si radí."

„Fajn," přikývla, „pokud chcete najít svou kuchyň v troskách. A co Sabbath?"

„Nechej ho v předsíni. Já mu pak přinesu nějakou vodu."

„Ehm...totiž...,"odkašlal si Remus, když se oba usadili v maličkém obýváku, „promiň, ale jsem tak trochu v rozpacích. Ještě do včerejšího večera jsem myslel, že je Cat mrtvá."

„Vím," přikyvovala.

„Nemůžu si pomoct, ale jsi strašně podobná..."

„Svému otci?" hádala s úsměvem.

„Ano."

Na chvíli se odmlčeli, z kuchyně k nim doléhalo tlumené nadávání a práskání nádobí, Laura si se zájmem prohlížela místnost, obzvlášť ji pak zaujaly fotografie na stolku.

„Můžu?" zeptala se a pokynula hlavou k snímkům.

„Určitě," souhlasil Lupin. Většinu fotografií znala od Cat, možná až na pár výjimek, jako byl malý Remus Lupin při nástupu do Bradavic nebo James, Sirius a Remus u bradavického jezera. Nejvíc ji ale zaujal snímek Remuse s Cat, kde mohli být přibližně stejně staří jako ona. Lupin Lauře nahlížel přes rameno a smutně se usmíval. Fotografie v něm vyvolávala vzpomínky.

„Tohle je v době, kdy nám bylo šestnáct," vysvětloval, „o Vánocích, než Cat poprvé utekla."

„Chodili jste spolu už tenkrát?"

Remus nepatrně přikývl.

„Máte přítelkyni?" zvídala Laura.

„Co... co prosím?"

„Jestli někoho máte," formulovala otázku jinak.

„Eh...Proč se ptáš?"

„A máte Cat pořád rád?"

Remus se na chvíli zarazil, překvapila ho otevřenost, s jakou Laura mluvila, ale než stačil cokoliv říct, přerušila ho Cat z kuchyně.

„Remusi! Na co máš proboha to prošlý maso?!" řvala znechuceně.

„To není zkažený," odporoval, „ještě se dá jíst."

„To určitě, je celý zelený," prskla, „vždyť se v tom rodí bůhvíjaká havěť!"

„Fakt?" povytáhl obočí a snažil se ignorovat Lauru, která se svíjela v záchvatu smíchu, „v tom případě to nech někde ležet, já to pak hodím sousedovic psu."

„Seš nechutnej a vůbec, kde máš nějaký těstoviny?"

„Nahoře v levé skříňce," poučil ji.