THRONE

22. Opilost

,,Díky za odvoz." usmála jsem se a měla v plánu vystoupit z Andyho auta.

Jeho ruka, se kterou se dotkl mých prstů, mě ale zastavila. Zmrzla jsem v pohybu a otočila hlavu dozadu; dívala jsem se na Andyho tvář, na které měl menší úsměv. ,,Nezapomeň na zítřejší rande, sweetheart."

Nechápala jsem, proč mě tak, sakra, pokaždé nazývá. Ale nějakým záhadným způsobem mi to vůbec nevadilo, ba mi to dodávalo i nepopsatelně hezkou náladu a pocit. Jako kdyby mi tím názvem zlepšil den a já si přála, aby mě tak nazýval i dál.

,,Jasně že na to nezapomenu." zamrkala jsem mýma očima a široce se usmála.

Ještě ale jeho ruka z té mé ne a ne vymizet. Stále jsem byla zmražená v pohybu a očekávala, co asi ještě potřebuje. Musela jsem povytáhnout obočí a zeptat se ho; ,,Chtěl jsi ještě něco, Andy?"

Navlhčil si rty, když si po konkrétněji dolním rtu přejel jazykem, a poté rty rozevřel do 'O' písmene. Jeho hlava se s rychle mrkajícíma očima otočila na řadící páku a pomalinku zakroutil hlavou. ,,N-ne.." vysoukal ze sebe, přičemž mě na levé paži opustili jeho ruce a dali se na jeho stehna. ,,Už ne..."

Zamrkala jsem a nepatrně se usmála. ,,Tak.. fajn." konečně jsem vystoupila z auta a než jsem zabouchla dveře, rozloučila jsem se s ním.

Poté odjel a já chvilku stála na místě a dívala se, jak jeho auto mizí v dálce.

Krátce po půlnoci:

Díky nervozity ze zítřejšího - no, už vlastně dnešního - dne jsem nemohla zaspat. Snažila jsem se ze všech sil své myšlenky zahodit hluboko do mysle, dostatečně hluboko abych na ně nemohla myslet, nemohla nad nimi přemýšlet a konečně bych mohla usnout. Ale nešlo to.

A k tomu jsem ještě měla hlad.

Právě jsem si dělala míchaná vajíčka, přičemž jsem zapínala rádio a dávala hlasitost na celkem velkou úroveň. Nemám sousedy a tento dům je jen můj, můžu si dělat co budu chtít. Bylo tu moc velké ticho a mě to nebavilo. Kdybych tu někoho měla, třeba nějakou kamarádku, bylo by to jiné. Selita se nepočítá, ta by mě dokázala uškrtit i přes telefon kdybych ji vzbudila.

Celou noc jsem musela myslet na to rande, na které už vlastně dnes půjdu s Andym. Nemůžu uvěřit, že už za chvilku bude půl jedné ráno. Určitě neusnu dřív než ve tři nebo ve čtyři, tím jsem si jistá. Jsem nervózní a na rande jdu sotva za patnáct hodin, tento divný fakt musím přiznat.

I přesto, že hrálo rádio, vylekala jsem se, když jsem uslyšela zaklepání na dveře z předsíně.

Nehybně jsem stála na místě a ani jsem nedutala. Až pak jsem si uvědomila, že bych měla ztlumit rádio. SAKRA.

Musela jsem si vzpomenout na pár hororů, které jsem za můj život viděla; že jich nebylo hodně.

Nebyla jsem si jistá, jestli bych měla jít na předsíň a podívat se kukátkem ven. Strach se zdál jako větší než zvědavost.

Mé ruce jsem sundala z kuchyňské linky a očima zalétla k pánvím, vařečkám a nožům.

Nůž se mi zdál až moc nebezpečný, vzhledem k tomu, že nikoho nechci zabít.

Vařečka se mi zdá, že by se pod mojí sílou zlomila kdybych do někoho silně uhodila.

Tak jsem ruce natáhla k pánvičce a opatrně jsem dělala tichounké kroky.

Pravou i levou rukou jsem držela pánvičku a až když jsem stála před dveřmi, opatrně jsem natáhla jednu ruku ke kukátku. Snažila jsem se dělat co nejmenší hluk. Natáhla jsem se a nahlédla z ní ven na verandu. Člověk, který před mými dveřmi houpavě stál a nedokázal se pomalinku udržet ani na vlastních nohách mě dost překvapil. I jeho stav se kterým vypadal, že je luxusně na šrot.