THRONE

6. Temnota

Tak strašně moc jsem se těšila, až přidám tenhle díl:'33333

Stojíme od sebe jen pár metrů. Pár slabých a krátkých metrů. Ale přesto jen stojíme a oba ani nedutáme. Už mě to nebaví. Ale jsem dost velký srab na to, abych udělala první krok já. Tak raději stojím na místě, stále u hrobů mých zesnulých rodičů, v mysli mi víří a dívám se přitom na vysokého bruneta, oblečeného v černém. V něčem mi někoho hrozně připomíná...

Při vzpomínce na jméno 'Sykes' se mi ihned v paměti zatřpytilo a já nejen, že vykulila oči ale také jsem těžce polkla; až tak špatně, že mi málem zaskočilo.

S nakloněnou hlavou na pravou stranu z jeho místa udělal pár kroků. Až časem jsem pochopila, že ty kroky dělá směrem ke mě. Rozbušilo se mi srdce a samým šokem byla zvědavá na to, co se bude dít.

Nevěděla jsem, co si myslet. Nevěděla jsem, jak si mám uspořádat myšlenky a v té dané chvíli jsem byla ráda za to, že jsem si pamatovala na své vlastní jméno.

Nevěděla jsem, proč míří ke mě.. a co ode mě chce - či bude - chtít. Nevěděla jsem skoro ani o svém vlastním těle, stojícím na tom samém místě celou dobu; logicky. Dokonce jsem ani nevěděla a zásadně nechápala rychlost, se kterou se dostal přede mě a já se na něj zaskočeně dívala.

Otevřel rty a já taktéž. Myslela jsem si, že promluví první on, tak jsem mlčela. Zatřepali se mu oční víčka a podíval se nervózně na má ramena a já jsem zas bezmyšlenkovitě sjela pohledem na jeho ruce, spojená držením a třením o sebe.

,,Někdy je těžké najít způsob, jak se nadechnout." jeho hlas zněl dost chraplavě na to, aby mě s ním překvapil.

Omráčeně, překvapeně a se špetkou šokovanosti jsem stála na místě a málem zapomněla najít způsob, jak dýchat.

Mám promluvit? A co mám promluvit?

Po jeho zamyšleném výrazu plné deprimovanosti nebylo zničehonic vidu ani slechu, protože se zářivě usmál; i s kousáním rtů a sklopením očí.

,,Jsem Oliver. Ale můžeš mi říkat Oli." představil se s nejistou nataženou rukou směrem k mému tělu.

Otevřenými rty jsem chtěla promluvit, ale ještě předtím mě napadla jedna rychlá myšlenka; nebudu mít chraplavý hlas? Raději jsem si tedy před představením odkašlala a také mu podala nejistě ruku. ,,Já jsem Barbara. A říkej mi Barbara."

Nečekaně jsem ho pobavila a on se na krátkou chvilinku začal smát.

(No chápete to? Ten hlas, který teď z písničky vychází - jestli jste si ten song vůbec pustili:'D - je hlas tohoto anděla↑*-*)

Připadala jsem si trapně. A hrozně divně.

,,Jak jsi myslel to... předtím?" vyšlo ze mě dřív, než jsem měla možnost si to promyslet v hlavě. Se zamrkáním jsem si navlhčila rty a ušklíbla se, s rukama v mých vlasech. ,,Myslím to.. teda jako.. jakože to bylo hrozně pravdivý a.."

,,Je to z jedné naší písničky. Kluci někdy dokáží zapojit mozky." zasmál se způsobem, kterým chtěl určitě odlehčit situaci. Vůbec nepřemýšlel nad tím, že bych je třeba neznala; ostatně, neznala jsem je. Až na dnešní 'pohovor' jsem o nich uslyšela - poprvé.

Dal si ruce v bok a pohupoval se dopředu a dozadu na špičkách, zkoumajíc nebe nad našimi hlavami. ,,Nikdy jsi se necítila bezmocně?"

Tohle bylo opravdu dost divné a trapné začínající téma jakožto pro lidi, kteří se vůbec neznají. Je tu tolik věcí, o kterých bychom se mohli bavit; ale ne, my se bavíme o takové kruté věci. Na druhou stranu jsem ale neměla odvahu to téma zavrhnout a navrhnut novější a klidnější a tak jsem se jen s našpulenými rty dívala do jeho hnědých očí, které nyní studovali místo nebe mě. ,,Cítila. Ale nebyl tady nikdo, kdo by mi dech dokázal vrátit zpátky." křivě jsem se usmála a založila si ruce na hrudi, tříc si mé ruce do kterých začínala vstupovat nepříjemná zima.

S otevřenými rty vzdychl a jeho tvář nabíral silný výraz pochopení. Kýval hlavou a vjel si rukama do vlasů. ,,Toužila jsi přitom necítit vůbec nic?" otevřel pomalinku oči a zazubil se.

Přešlápla jsem z nohy na nohu a zaklonila hlavu. Z chlapa, stojícího přede mnou a z jeho očí jsem mohla určit, že není jen tak obyčejný člověk. Určitě nechodí na hřbitov jen tak, každý den. Většina mužů jsou předurčeni svůj žal spíše potápět v alkoholu, ale tady hnědoočko? Něco za tím musí být. Něco za jeho duší musí být. Už je to podruhé co jsem ho tu potkala a přitom z jeho očí srší křičením bolest. I tak ale neztrácí čas v klubu ani baru a raději se otočí na toto opuštěné místo. ,,My všichni žijeme životy jako bychom byli připraveni umřít, takže.. jsem se jaksi 'snažila' to ignorovat." nebyla jsem si jistá, zda jsem ho touto odpovědí dostatečně uspokojila. Ale čím jsem si mohla být jistá bylo to, že tato konverzace by měla být rychle ukončena, pokud nechci upadnout do hluboké nervy drásající tmy. Nemám dobrý pocit a myslím, že oprávněně.

,,Nejzajímavější na tom ale je..." vzdychl a zastrčil si ruce hluboko do kapes, zatímco se oklepal z přicházející zimy. ,,Cítit přitom ten chlad-" hlavu měl sklopenou k zemi ale to mu nedělalo problém zvednout na mě přes řasy jeho oči. ,,-jak nás zezadu drápe na krk." zahleděl se na mé rameno a přimhouřil oči. ,,Neříká se snad 'Jestli nemůžeš kroužit s orly, pak nelétej s hejnem'?" uchechtl se a pak zničehonic hned přestal. ,,Všimla sis někdy svého odrazu v noži? Nebo v pekle v očích vrstevníků?"

Slz v mých očí jsem si všimla znenadání až ve chvíli, kdy jsem neměla na vysokého bruneta pořádně zaostřeno a místo toho jsem měla výhled parádně rozmazaný.

Myslela jsem si, že to stejné bodání v srdci nikdy nezažiju; od té doby, co jsem opustila střední školu a už nikdy ani na chvilinku nespatřila mé bývalé spolužáky jsem to také nezažila. Dokonce ani od té doby, co jsem každý večer zaspávala s vyroněnými slzami z přemýšlení a vzpomínaní mé minulosti. Ale co teď? Proč teď? Proč v této a takovéto chvíli? Když najednou přede mnou stojí cizí člověk, kterého vůbec neznám.. ale je to, jako kdyby mi namlouval do duše a do mysle mi ryl krutou pravdu reality; na kterou jsem chtěla zapomenout, ale na tu nejde zapomenout, když jste se s ní potkávali a stále máte strach, že se budete potkávat každý den. Kor když jste s ní v minulosti zuby nehty přežívali a vy víte, že vás to provázet až do konce vašeho života.

S kousáním mých rtů jsem si myslela, že donutím mé oči zklidnit a nevyronit vytvářející se slzy, zatímco přede mnou stojí Oliver. ,,Pořád jsem se ale ještě držela!" hřbitov, který mi až do této chvilky připadal jak nejlepší a nejuklidňující místo se mi najednou začínalo posměšky smát; to když se celý svět i s hřbitovem začal točit. ,,Nechtěla jsem, aby se ze mě stala rozbitá deska, ale oni mi nedávali nic jiného na vybranou, protože jsem byla jiná a ani trošku mě netolerovali!" pro jednou mi slzy, smáčené mé tváře, připadali jako uklidňující - a neměla jsem ani tušení, co pro mě znamenali, když jsem je ukazovala neznámému cizinci. ,,Nezbylo nic, co by šlo zachránit!" myslíc si, že s poslední větou jsem se zhroutila, očekávala jsem tvrdý pád a bolestivé setkání mého těla se zemí. Já však místo toho skončila v objetí paží Olivera jenž zachránil mé tělo před bolestí, která by mě jistojistě očekávala, ačkoliv pode mnou byla pouhá hlína. Se vzlykem, opouštějícím mé rty jsem naposledy bolestně vydechla, než jsem se nechala pohltit tou tmou; ,,Byla jsem jak oceán, ztracená v otevření a nic nemohlo odnést tu bolest pryč, Olivere."