THRONE

16. Life is only... HOSPITAL FOR SOULS

Cítila jsem, jako kdybych byla na světě ten nejlehčí člověk. Proč? Protože jsem necítila mé tělo. Bylo to, jako kdybych nevěděla o mém těle. Ale duše tady taky nebyla. Ta byla někde zakolísaná v dáli, daleko ode mě.

Volat o pomoc bylo hodně k ničemu, nikdo tu pro mě nebyl. Ale nechtěla jsem si to dělat ještě těžší, jediné, co jsem si přála bylo to, aby tu byl jeden člověk, který by si na nic nehrál a který by byl odhodlaný mi pomoct v té nejhorší situaci.. který by se zachoval jako pořádný člověk s pochopením. Ale roky pluli a nikdo se neobjevil, ztratila jsem naději v něco tak silného (ale směšného) jako je přátelské pouto, které by dokázalo spojit dva lidi a nakonec by z toho vznikla láska, z lásky rodina a z rodiny tradice. Nebavilo mě to a chtěla jsem být hodně krát sama, na opuštěném místě, přede mnou by se nerozprostíralo nic jiného než jen širé moře a za mými zády kamenné útesy. To moře přede mnou, které by na první pohled nemělo konce. Které by mělo takové hloubky, jaké si člověk nedokáže ani jen představit a které by bylo těžší pochopit než samotný vesmír. Představovala jsem si, jak bych stála hodiny na jedno místě, necítila bych nic, konečně bych byla bezcitná, mé ruce by byli zastrčené hluboko do kapes od šedé mikiny a nechávala bych uvolněnou mysl - vítr by si s mými vlasy pohrával dostatečně příjemně a já bych jen mlčela, stála na místě, nedutala, bez mrknutí oka se dívala na širé moře a prostě jen obyčejně přemýšlela, bez toho, aniž by tady někdo byl a otravoval mě jeho kecy.

Byla jsem otočená celým tělem k Oliverovi, který stál na místě a ani nedutal.  Oči měl přivřená k sobě a nechtěl je otevřít. Kousal si rty a já jsem ani za boha netušila, co mám, sakra, říct.

Co?

,,Barbaro, prosím, pochop mě." vzdychl, ale oči měl ještě stále zavřené. ,,Chtěl jsem jen, aby necitelnost uvnitř mě opustila mé tělo. Vtipnou věcí byla, že všechno, co jsem chtěl, jsem už přitom dávno měl. A já jsem jen potřeboval začít znovu."

,,Jak 'znovu'?" můj chraplavý hlas nemám v oblibě, tím pádem jsem si odkašlala. Sice jsem nechtěla znít jak povrchní husa, která se nedotkla ani samotného alkoholu, natož aby něco věděla o drogách a člověka přede mnou odsuzovala... ale vychovaná jsem byla.

Tím neříkám, že Oliver nebyl. To je maximálně vedlejší myšlenka.

Utrápeně se na mě zahleděl. Když ke mě natahoval ruku, určitě si myslel, že před ním znechuceně ucuknu; proč by jinak ke mě natahoval ruku pomalu, jako kdyby se bál, že jsem duch a rychlejším pohybem bych zmizela? Dotkl se mého ramene a pak zničehonic sjel až dolů po paži, k zápěstí. Ze zápěstí nakonec stejně jeho dotek vymizel, protože si s jeho rukou vjel frustrovaně a nervózně do vlasů. ,,Všichni jsme šli sami po prázdném schodišti. Tiché chodby a bezejmenné tváře a... a-a proč vůbec zkoumáme vesmír, když neznáme ani sami sebe?!"

Nikdy jsem v životě necítila takovou bezmoc jakou jsem cítila právě teď. Poslouchat jeho slova mě bavila, protože byla tak pravdivá, ale na druhou stranu mi to také připadalo depresivní. Nebavilo mě stát na jednom místě a jen se na něj dívat, bez jakýchkoliv slov či aktivit či pohybů, ale přitom jsem se nemohla jen tak sebrat a odejít ze hřbitova, se směšnou omluvou pro Olivera, že mě to taky táhne dolů do prdele, tak ať zmlkne. Protože mě to taky táhne dolů do prdele, ale mlčet budu spíš já.

,,Přál jsem si od každého, aby mě hodili do plamenů a sledovali mě, jak hořím." na konci věty se mi zdálo, že vydal zvuk podobnému dávivému. To jsem ale zaškrtla, protože při jeho slabém a světlém výrazu tu nebylo o čem diskutovat. ,,Ale nechtěli to udělat. Jen mě litovali, ale nechtěli to udělat."