THRONE

Čerstvý vzduch procházel mými plícemi a osvěžoval mi tím skvěle paměť.

Pozorujíc jen jeden jediný cíl z žuly jsem vzpomínala na veškeré chvilky mého osmnáctiletého života s nimi zažité a uvědomovala si každým dnem, kdy chodívám na toto místo, že svět nemusí vždy být nejlepší přítel.

Donutilo mě to pořádně otevřít oči.

Jedna nehoda vaším životem klidně otočí o 360° a to ještě ve chvíli, kdy jste se pořádně nadlábli - poté se cítíte, jako kdyby jste veškerý obsah vašeho žaludku měli vyzvracet, k tomu ještě s ostrou a silnou migrénou útočící na vaší hlavu. Na duši bolest, která se dá klidně brát jako bodání nože. Tyto pocity mě sužují celou dobu nehody, jenž se stala před jedním necelým měsícem, což znamená, že moc dobře vím, o čem mluvím.

Od jediného okamžiku nepozornosti jednoho člověka za volantem - který tím všechno změnil - mám náladu, jenž mě pořádně mate. Mám náladu, se kterou se cítím být silnější. A to nemusí znamenat nic hezkého, vzhledem k situaci a k tomu, že to je divné samo o sobě.

Samozřejmě, když vás opustí jen tak z vteřiny na vteřinu vaši milovaní rodiče, cítíte se depresivně, úzkostlivě, hrůzostrašně, jste zmatení už vůbec jen tím, že začínáte pochybovat sami o sobě... a vy se někdy necháte, aby vás tyto šeredné pocity potopili na samé dno.

Avšak já se nenechám udusit pod vodou. Do mé duše nastoupila lecjaká síla, která mě donutila bojovat. Říkám si, že kdykoliv, kdy by vás kdokoliv předhodil vlkům, se musíte vzchopit a vrátit se jako vůdce smečky.

I kdyby bolest nic nemohlo odnést, nesmím být oblomná.

V mém životě právě nyní přišel moment, který by mě mohl položit na kolena, zanechat hluboké rány i s modřinami na samotné duši. Já však místo toho ten moment začínám brát každou minutou jako moment, který ze mě zformuje silnějšího člověka a jenž mi postaví trůn.

Jemně jsem položila květinu, třímající v mých hubených malých rukou, na studený hrob. Očima jsem neopouštěla ani na vteřinku z náhrobního kamene. Nemá smysl ptát se na otázky, které začínají slovem 'Proč?' To už je velice opotřebovaný styl otázek, na který se velmi těžko hledají odpovědi, popřípadě se nehledají vůbec.

Nevěřím na osud. Místo toho už od samého začátku věřím jedině na smrt. Protože smrt je slib a můj život jen zkurvená lež - nejen můj život. Kohokoliv.

Zvedla jsem hlavu, ještě stále ztracena v otevření světa, a rozhlédla se kolem sebe. Obyčejné hroby, vedle kterých v tuto dobu nikdo nestojí a netruchlí - ti lidé už totiž dávno odešli do tepla domova. Kdo jiný než já by dokázal trávit svůj čas jako mrhání na tomto depresivním místě? Depresivním. Pff.

Jediný člověk, který dýchá stejný kyslík na tomto místě, stejný jaký já, je vysoká postava klučičích rozměrů. Otočen ke mě zády má svěšenou hlavu a dívá se na černý mramor, na kterém je vyryto to stejné, co na ostatních kamenech.

Nechávám svůj zrak stále na dotyčném, obléknutým celý v černém. Líbí se mi jeho vybraná barva oblečení, jenž taktéž prezentuje mě.

Zabodávala jsem své oči nebezpečným způsobem do jeho zad. Popravdě nevím, co ho donutilo otočit se - zda zmiňované nebezpečné zabodávání mých ještě nebezpečnějších hnědých očí do jeho zad, či silné studené zafoukání větru proti jeho obličeji.

Jediné, co už od pohledu máme společné je jeden pár oříškových očí. Barva, kterou jsem poznala na pár desítek metrů.

Toť vše.