Co když to bylo jinak? (HP FF)

Kapitola 18.

Konec školního roku se blíží. Isabell se s Dracem schází mnohem častěji a to nejen v Komnatě nejvyšší potřeby.

Jednoho rána jde do společenské místnosti. V místnosti stojí Draco, hypnotizující plameny v krbu. Podívala se na něj, byl o hodně bledší než normálně s kamenným výrazem na tváři.

„Je čas." pronese směrem k plamenům, následně stočí pohled do jejích překvapených očí.

Přejde k ní, hluboce ji políbí a poté beze slova odejde z místnosti. Ona tam stojí, popadající dech. Co se to děje? Jak to myslel? Kladla si otázky, na které neznala odpověď. Nebo snad ano? Někde v hloubi duše to tušila, ovšem nechtěla tomu věřit.

Převlečená vyrazila na snídani. Po cestě potkala Hermionu a Rona. Přislo jí zvláštní, že jsou bez Harryho.

„Ahoj," pozdravila. „Kde máte Harryho?" musela se zeptat.

„Nevíme." odpoví ji Hermiona s pokrčenými rameny. „Ráno šel za Brumbálem, nejspíš na nějakou výpravu, co má Brumbál tak v oblibě" usmála se.

„Ah, chápu. Snad bude v pořádku." pronesla a zamířila na snídani.

Sedla si ke stolu, hledala kolem sebe známou tvář, ale nebyl tam.

„Hej Pancy, neviděla jsi Draca?"

Tmavovlasá dívka sedící naproti ní zvedla oči.

„Ne. Promiň, Isabell od včera jsem ho neviděla." usměje se na ni umělým úsměvem.

Zvláštní, je možné, že se TO má stát dnes?

Dosnídá a rychle pospíchá pryč. Jde do společenské místnosti. Očekává, že ho zde najde, ale ne. Nikde není. Ráda by zašla do Komnaty nejvyšší potřeby, jenže to by ji nesměla zastavit Pancy, která si s ní začala povídat, při tom i vyzpovídávat o Dracovi. Nechtěla být hnusná a tak zdvořile konverzovala, avšak uvnitř se užírala špatným pocitem. Šli spolu i na oběd.

Odpoledne konečně šla do komnaty nejvyšší potřeby. Už byla na chodbě, kde za rohem byl vchod do komnaty. Tam se, ale zarazila, zpoza rohu slyšela zvuky, z nichž ten nejhorší byl smích. Ten smích znala moc dobře, byl to klasicky šílený smích Belatrix Lestrangeové.

Opatrně nakoukne za roh a skutečně, stála tam rozcuchaná černovlasá Belatrix spolu s několika dalšími smrtijedy a hlavně s Dracem, kterého objímala. Vyděšeně se stáhla zase za roh, opřená o zeď se pomalu začala sesouvat k zemi a potichu vzlykat. To nemůže být pravda, to se nemůže dít, opakovala si pořád dokola.

Takhle to přece nejde. Musí se vzchopit. Odhodlaně vstala. Potřebuje najít Harryho, musí ho varovat.

Rozbíhá se vstříc chodbám. Nejprve se rozhodne běžet do hlavní síně, jenže tam nikoho nenašla, tak utíká ke knihovně. Konečně potkává známou tvář.

„Hermiono!" zavolá.

Kudrnatá dívka k ní okamžitě přistoupí, když vidí její ustrašenou tvář.

„Děje se něco Isabell?"

„Ano," vyhrkne, „musím najít Harryho, už se vrátil?"

„Ne ještě ne, ale myslím, že tu bude každou chvíli."

„Sakra." zakleje si Isabell. Hermiona se začíná bát.

„Co se děje Isabell? Prosím, řekni mi to." žadoní dívenka.

„Promiň, Hermiono to nejde." Koukne na ni trochu provinile. „Už běžím." řekla a šla dál, jenže nevěděla kam.

Hledala všude až, když procházela kolem chodby, vedoucí na Astronomickou věž, uviděla před sebou skupinky smrtijedů. Potajmu je následovala na věž. Na schodech do věže byla místnost, těsně pod vrcholem, při stoupání se tam chtěla jít podívat, protože odtamtud bylo vidět nahoru. Když tam ale přišla, všimla si chlapce skrývajícího se ve stínu. Zaostřila a rozeznala rysy tmavovlasého kamaráda.

„Harry, co tady děláš, co se děje?" Chlapec vystoupil ze stínu, celý zničený se na ni zadíval.

„S Brumbálem jsme byli na výpravě. Zjistili jsme totiž, že Voldemort má viteály, to jsou předměty, do kterých vložil svou duši, když někoho zabije, jako třeba ten deník z Tajemné komnaty, a pokud se nezničí, nikdy nezemře. Proto jsme se vydali jeden zničit. Jenže tam byl lektvar, co oslabil Brumbála, získali jsme viteál, ale poté, když jsme se přemístili mě Brumbál okamžitě poslal sem. Určitě tušil, že přijdou tihleti." ukázal směrem na smrtijedy. „Oni ho zabijí." posteskl si.

Podívala se na děj, který se nad nimi odehrával, Draco tam stál, mířil hůlkou na Brumbála.

„Ne," Vydechla, „to nejde. Harry prosím tě, odpusť mi to. Nemůžu to takhle nechat, od začátku to tak mělo být. Promiň."

Objímá ho, po tvářích pomalu stékají horké slzy, vyráží nahoru. Harry ji chce zastavit, jenže ona ho umlčuje, aby se neprozradil. Vystoupá nahoru. Jako první na sobě ucítí oči profesora Brumbála.

„Omlouvám se profesore, nechci, aby to udělal on." pošeptá, ale zdá se, že ji slyšel a soucitně se na ni usmál. „Avada kedavra" vykřikne.

Všichni se na ni otočí a překvapeně ji sledují, dokonce i Snape, jenž právě přišel. Draco si ji prohlíží, oči rozšířené zděšením.

Následně se všichni vydávají na odchod, zatímco se bezvládné tělo ředitele školy snáší na zem.

Omlouvám se, že nejsem tak aktivní, mám teď trošku více práce. Jinak jsem vám chtěla popřát Hezké Vánoce a pěkné svátky.  Taky moc děkuji za úžasných víc jak 700 přečtení a 100 votes! :)