Co když to bylo jinak? (HP FF)

Kapitola 11.

Druhý den ráno se probouzí. Prosím, ať to byl sen, prosím, modlí se sama k sobě. Otevírá oči a mžouravě se rozhlíží po pokoji. Ne. Je to realita. Nebo ještě lépe právě se probudila do své noční můry, nic z toho co se večer událo, se jí nezdálo, stále leží v Malfoyovic sídle. Rozespale se vyhrabe z postele, jde si dát sprchu a již oblečená čeká v pokoji, co se bude dít dál.

Dveře se s ránou otevírají a v nich stál jeden z Voldemortových smrtijedů. Vysoký, ostře řezané rysy, tmavé vlasy a kratší vousy, na první pohled z něj šel respekt a hlavně strach.

„Belatrix tě očekává." pronesl. Dívka se tedy zvedla a následovala ho. „Od teď budeš už celý týden chodit sama, rozumíš?" řekl jí, když dorazili k jakýmsi dveřím, které následně otevřel. 

„Ano" špitla jen a zaplula do místnosti. Dveře zabouchly až to s ní cuklo.

Místnost, kam teď vcházela, byla menší než hlavní síň, vybavená knihovnou, pracovním stolem a křesly. Při prvním pohledu do pokoje, ihned uviděla Belatrix, sedící na pracovní desce stolu a šklebící se na ni.

„Tak jsi konečně tu." zasměje se, „Teď si spolu užijeme spoustu zábavy. Nejdřív, ale první otázka: Staneš se smrtijedkou?" 

„Ne. Nikdy!" vydá ze sebe sebevědomě.

„Dobrá tedy. Uvidíme, co řekneš po týdnu se mnou"

Od té chvíle se obě odmlčeli, Od té chvíle byl slyšet jen křik. Křik nezdolné dívky, která nechtěla být smrtijedem. Belatrix k ní byla velice krutá, hrála si s ní, například jí různě řezala po kůži, poté to kouzlem vyléčila, což bolelo stejně, takže to nepřinášelo úlevu a to celé opakovala stále dokola, samozřejmě používala i jiná krutá kouzla. Jediné co nepoužila, bylo crucio, kletba, kterou Isabell okusila poprvé včera večer a v porovnání s ní, bylo mučení od Belatrix, jako lechtání, což neznamená, že teď netrpěla.

Večer, po dni plném mučení, ležela vyřízená na zemi, téměř upadla do mdlob. Něčí ruce se jí omotaly kolem těla, zvedly ji a nesly zpět do jejího pokoje. Něžně ji položily do postele a přikryly jí. Z posledních sil se podívala na toho, jenž ji pomohl, rozpoznala v něm Draca, nevědě proč se usmála a usnula. Draco ještě nějakou dobu stál v pokoji, trochu ztrápeně ji pozoroval, jak spokojeně spí. Na chvíli se zamyslel, že je tak krásná, když spí, vlastně celkově je moc nádherná. Kéž by jí tak mohl pomoci. Sklesle se otočil a odešel.

Celý týden probíhal stále stejně, Belatrix jí mučila, ona vzdorovala, i když každý den méně a méně, večer ji úplně vyřízenou Draco odnesl do pokoje a zamyšleně ji pozoroval. Proto ji po týdnu, opět vedou do hlavní síně, kde na ni čeká Voldemort, se svými nejbližšími přívrženci, sedícími u stolu. Voldemort vstane, podívá se na ni a skloní hlavu na stranu.

„Slyšel jsem, že se snažíš stále vzdorovat. Inu nedáváš mi tedy jinou možnost. Crucio." sešle na ni kletbu. Dívka se otřese, následně padá k zemi v úporné agónii. Klepe se, snaží se bojovat, vzdorovat, ale bolest je příliš nesnesitelná. Pět minut, trvalo to pět minut mučení než... 

„Dost!" vykřikne stále stižená agónií kletby. 

Voldemort zastaví a poslouchá. 

„Dobře, přijímám. Budu smrtijedem." pronese s neskrývanými vzlyky. 

On se k ní nakloní, okamžitě ji hrubě popadne za ruku, přiloží ji hůlku na zápěstí a začne si pro sebe mumlat nějaká slova. Dokončí to a na její ruce se rýsuje lebka požírající hada, znamení pána zla. Poté se zvedne s o poznání lepší náladou, podívá se na svou dceru, vyčerpaně ležící na zemi.

„Draco." zavolá, „Odnes ji nahoru. Dnes ji už nebudu potřebovat."

Draco poslušně plní příkaz, automaticky bere Isabell do náručí a odnáší ji do jejího pokoje.

V pokoji ji opět opatrně pokládá na postel, jako obvykle si ji prohlíží, akorát s tím rozdílem, že tentokrát se mu dívá do očí i ona. Pozoroval ji v tu chvíli tak sklesle. Když si jeho tvář pořádně prohlédla, zahlédla něco...slza ? Je to vůbec možné, aby Draco, měl slzu na tváři? Nejspíš si všiml jak na něj civí, rychle se otočil, připraven odejít. Zarazilo ho jediné, její hlas.

„Počkej." Zastavil se, zpět na ni upřel svůj pohled. „Já..víš, chtěla bych vědět, jak jsi to myslel tenkrát s tím, že tě neznám... prostě chtěla bych vědět, aby jsi mi vysvětlil kdo tedy jsi." Udiveně se na ni podíval, přešel k posteli a sedl si hned vedle ní. 

„Dobře no ... já -" odmlčí se, „Nevím kde začít. Jak už jsi řekla, myslíš si, že jsem jen tyran a rozmazlený fracek, jenže co nevíš je, že se tak musím chovat, neznáš mého otce, vždy to takhle ode mě vyžadoval. Vždy chtěl, abych byl jeho vysněný syn, takzvaně jeho další kopie a kdybych takový nebyl? Asi bych tu už dávno neseděl. Takže jsem se jako vzorný syn, snažil uspokojit svého otce a ten mi to, pak na oplátku projevoval svou hrdostí, nejspíš jeho jediný způsob citů ke mně. Vrchol všeho bylo to, že mě donutil stát se smrtijedem. Nikdy jsem to nechtěl, nic z toho co jsem dělal, jsem dělat nechtěl. Nedostal jsem ovšem na výběr, nikdo se mě neptal, prostě to brali jako samozřejmost. Nikdo nepochopil, že mám například taky svoje city, nebo názory, které byly často dost odlišné, tak se ze mě postupně stal tenhle obrázek, který všichni vidí, toho krutého a úžasného Draca a já to tak už nechal být."

Seděla tam, dojata jeho proslovem, takhle nad tím, totiž nikdy nepřemýšlela, nedívala se na druhou stranu mince. Draco byl po svém výkladu celý dost v rozpacích, proto se rozhodl konečně odejít, zvedl se, když ho za ruku chytla Isabell. Šokovaně se jí podíval do tváře.

„Prosím nechoď pryč, nechci být sama. Ne dnes." posteskla si a pohledem zaměřila svou ruku, kterou zdobilo ohyzdné černé znamení. 

Souhlasně přikývl.

Lehla si na postel přetočená na bok, on si lehl za ní, konejšivě si ji přitulil do náruče a teď už konečně klidná Isabell usnula spolu s ním v jeho náručí.

Pokud vás moje povídka baví, uvítám jakýkoliv komentář kladný i záporný o tom co mám zlepšovat, nebo jestli něco chcete, máte nějaké otázky napište klidně do zpráv. Díky. :)