Co když to bylo jinak? (HP FF)

Kapitola 2.

„No ,tak Isabell, vstávej!" budí vychovatelka dívenku.

Černovláska se rozespale protáhne a zívne.

„Co se děje?" ptá se nechápavě.

„Nedělej, že nevíš. Dneska je přece tvůj velký den. Škola volá! Tak šup, ať už jsi připravená!" Popohání ji z postele a odchází.

Dívenka se pomalu hrabe z vyhřátého útočiště a šourá se ke skříni. Když ovšem koukne na hodiny, začne vyvádět a zběsile poletovat po pokoji. Je už strašlivě pozdě. Pokud chce stihnout vlak, musí si pohnout.

Za pouhých pět minut už letí k vchodovým dveřím, před kterými na ni netrpělivě čeká vychovatelka spolu s taxikářem. Po té, co konečně vyrazí, se ponoří do hlubokých myšlenek na školu. Jaké to tam asi bude a co ji čeká za dobrodružství. To teď vůbec netuší.

Trvá to několik chvil a ocitají se na nádraží, kde hledá nástupiště vedoucí do toho úžasně podivného světa. Pak se zarazí.

„Nástupiště 9 a 3/4 ? Takové tu přeci není." pronese zoufale.

„ Ale klid, " uklidňuje ji vychovatelka, „jenom musíš projít touhle zdí mezi nástupišti 9 a 10." Dořekne a ukáže směrem, kudy má jít.

Dívka se na chvíli zmateně dívá na zeď před sebou. Nemá v to přílišnou důvěru. Nakonec se však odhodlaně vydává vstříc překážce. Hned jakmile zdí projde, se jí vyjeví pohled na nádherné nástupiště s velice zvláštním, ale přitom úchvatným vlakem.

Vychovatelka, která se objevuje hnedle za ní, jí pomáhá dát si zavazadla tam, kam správně patří. Poté se rozloučí a dívka mizí v jednom z mnoha vagónů.

Nějakou dobu se vlakem prodírá a hledá, až konečně najde kupé, kde je relativně volno. Sedí tu pouze dva chlapci, kteří na pohled působí mile, a tak se zeptá: „ Mohla bych si k vám přisednout? Nikde jinde nemůžu najít místo."

Chlapci na ni hned strhnou svou pozornost. Jeden z nich má černí vlasy a právě ten jí na otázku odpovídá: „Jasně, jen pojď"

Dívka se uvelebí na jedné sedačce.

Následuje další otázka: „A jak se vlastně jmenuješ?

„Jmenuji se Isabella Farlowová, ale říkejte mi Bella, nebo Isabell."

„Já jsem Harry. Harry Potter." odpoví jí nazpět tmavovlásek.

„Cože, ty jsi Harry Potter ? Ten Harry Potter s jizvou?" vyhrkne okamžitě zrzavý chlapec.

„Jo, jsem."

„A ukážeš nám ji?" pokračoval zrzek.

Harry tedy nesměle nadzdvihl vlasy a ukázal tak svou jizvu ve tvaru blesku.

„Páni." Vydechne užasle zrzek. „Mimochodem, já jsem Weasley . Ron."

„ Proboha, kdo ti to udělal?" zeptá se zděšeně Isabell.

„Ty to nevíš?" otočí se k ní Ron.

„Ne, já nevím v podstatě nic o kouzelnickém světě." Špitne nervózně.

„V pořádku, to mi udělal Voldemort." Pronese klidně Harry.

„Voldemort?" Isabell to pronese se zvědavostí v hlase. To jméno ji zajímá již ode dne, kdy byla u Ollivandra. Vychovatelka jí totiž večer řekla, že tak si říká ten, jehož jméno se nesmí vyslovovat, avšak také ji varovala, aby to neříkala nahlas. „Kdo je to?"

„ To je bezcitný, krutý čaroděj, masový vrah a taky vrah, co zabil mé rodiče, kteří mě chtěli chránit a zaplatili za to životem. Ale porazili ho." Odmlčel se. „A co ty, co tvoji rodiče?" zeptal se potom.

Byla z toho, co právě řekl dost vykolejená. Takový hrozný osud. Přesto se smutkem v očích odpověděla: „Nevím. Neznám je Možná, že už taky nežijí. Já jsem vyrůstala v sirotčinci."

„Aha, to je mi líto." řekli oba kluci naráz.

„Nemusí. Nevadí mi, že nemám rodiče, kteří o mě stejně nestojí."

Zbytek cesty si povídali o různých událostech, kouzlech, škole a podobně, proto jim to uteklo rychle a trojice nových studentů se ocitla před nejhezčím výhledem, jaký v životě viděli. Když opustili vlak, stáli před obzorem, kde se rozpínal majestátní hrad. Stáli před Bradavicemi.

Najednou se před nimi objevil obr, kterého se děti lekly. Vzápětí však zjistily, že je to Hagrid, milý šafář, se kterým se dalo lehce spřátelit. S Hagridem přepluli jezero a konečně se poprvé vydaly chodbami toho úžasného hradu.

Někde na schodech do velké síně se objevil blonďatý chlapec, na první pohled velice namyšlený, a začal se vtírat Harrymu. Ten si jeho arogantního přístupu jednoduše všiml a slušně ho odpálkoval, čímž si ale zajistil jeho zášť.

Teď nastala chvíle, kdy budou uvedeni do síně a rozděleni do čtyř kolejí. Ceremonije, kterou všichni se zaujetím sledovali.

Uplynula dlouhá doba, než konečně přišla na řadu, ale dočkala se, profesorka co se představila jako McGonagallová zvolala jméno: „Isabella Farlowová."

Dívka vyrazila ke klobouku a prosila o zařazení do Nebelvíru, kde už měla své dva kamarády. Mimochodem její jediné kamarády, protože je velice tichá a podle dětí v sirotčinci ‚divná', nikdo se s ní nebavil. Sedla si a už jí nasazovali na hlavu klobouk.

„Tak ona nám chce do Nebelvíru ?" vypustil okamžitě klobouk, „no, ale vzhledem k tvým předkům ti určuji ....Zmijozel!"

Sálem se rozezněl o poznání menší potlesk než u předchozích dětí a dívka se pomalu a velice sklesle rozešla ke svému stolu, za zvuku spousty poznámek z řad zmijozelských. 

„Ona? Není ona mudlovská šmejdka ?" „Taková chudinka?"