Game On | √

Slib

****
V tom nejlepším někdo začal bušit na dveře.
„Opovaž se otevřít." Vydechla, ale já se od ní odtáhl.
„Asi budu muset." Zašeptal jsem.
„Víš co musíš udělat?" Zeptala se otráveně.
„Otevřít." Vždycky mě bavilo jí provokovat. Ušklíbla se a na tváři se jí vytvořil utrápený výraz. Už tak jsem to strašně dlouho protahoval. Ďábelsky jsem se usmál a začal se oblíkat. Hodil jsem po ní tričko a legíny.
„Ať je to kdokoliv, toho člověka nesnáším.." Odfrkla si a během chvíle byla oblečená. Ten člověk za dveřmi stále nepřestával klepat, tak jsem po další chvilce otevřel. 
Otočil jsem se na Miu a bránil se úsměvu.
„Ahoj, Madd." Pobaveně jsem se ušklíbl a ona vešla dovnitř.
„Proč se tak směješ?" Nechápala.
„A proč vypadá ona, jak kdyby mě chtěla zabít?" Zeptala se a podívala se na Miu.
„O nic nejde. Mám vás nechat?" Zeptal jsem se jí.
„V pohodě. Jde o vás oba." Mia ji stále propalovala pohledem a na tváři měla kamenný výraz.
„Můžeš to říct rychle, prosím?" Zeptala se jí. Maddie se na mě vyjeveně podívala, ale já nad tím jen mávl rukou.
„Asi se mi líbí Steve." Vypadlo z ní. Oba jsme mlčeli a překvapeně se na sebe dívali.
„Super, jdi a řekni mu to!" Mia se falešně usmála a rukou jí naznačila, ať vypadne.
„Ruším?" Optala se nabručeně. Než jsem stihl něco říct, Mia mě předběhla.
„Madd, jsi sice moje nejlepší kamarádka a ano, byly jsme bez tý druhý dlouho, ale," ukázala na mě.
„S nim si toho musíme tak strašně moc říct." ušklíbla se. Mluvit. Hah, určitě potřebujeme mluvit.
„Stevovi to řekni." Dodala.
„Vážně jde o tohle?" Radši už jsem mlčel.
„A víš ty co, Madd? Nejde. Jde čistě o to, že-"
„Chce vědět, kdy ji už pustí." Přerušil jsem ji s úsměvem.
„Doktor nám říkal, že to chvíli potrvá." Po chvíli se zvedla a odešla.
„Lásko?" Začal jsem se smát a ona mě jen nabručeně přejížděla pohledem.
„Jsi rozkošná." Skousl jsem si ret a uchechtl se.
„A naštvaná." Doplnila s úšklebkem. Postavila se a dosápala se ke dveřím, které otevřela. 
„Co si myslíš, že děláš?" Zeptal jsem se. Ještě tu sebou někde sekne.
„Chci vědět, kdy mě pustí z tohohle cvok housu." odfrkla si a odešla. Šel jsem hned za ní a naštěstí jí doběhl. Došla až k recepci kde se ptala na nějakého doktora. Ten naštěstí během chvíle dorazil a my se dozvěděli, jak dlouho tu bude muset být. 
3 týdny minimálně. 

Ale nebyla by to ona kdyby si nevydupala, že ji na narozeniny pustí.

Na pokoji...
„Jsi silná." Zašeptal jsem s pohledem upřeným do země. Povzdychla si a pohladila mě po tváři.
„To ty ale taky." Usmála se a slezla z postele. Posadila se na mě a já jí mlčky pohlédl do očí.
„A to je jeden z důvodů, proč tě tak strašně moc miluju a nikdy nechci ztratit." Ještě jsem ji neslyšel mluvit tak upřímným tónem. Usmála se a když jsem pořád mlčel, objala mě. „Vím, že se často hádáme, ale změní se to. Slibuju." Taky jsem doufal, že se to změní... Dal jsem jí pusu do vlasů a objal ji ještě pevněji. 
„Slibuju, že už to nikdy neudělám." hlesl jsem po chvilce uvažování.

11. února...
„Kam jsi tak na rychlo zmizel?" ptala jsem se do telefonu. „A kde mám vůbec tašky?" zasmála jsem se, ale o mlčel. „Dylane?" zeptala jsem se už tišeji.
„Už jsem ti je odvezl domů." odpověděl a já začala být nervózní.
„Dyle co se stalo?" posadila jsem se na posteli a pohled přesměrovala na moje tenisky. 
„Už tě pustí?" vyptával se. 
„Jo, čekám tu na tebe jako debil. Co se děje?" ptala jsem se znovu. 
„Mohla bys někam přijít?" zeptal se znovu. 
„Kam?" nadiktoval mi adresu s tím, že je to jen kousek od nemocnice. Absolutně jsem nechápala o co jde, ale podepsala jsem nějaké papíry a zamířila na to místo. Měl to být údajně nějaký park. 

A taky, že skoro byl. Dlouhá cesta ohraničená stromy a někde byly i lavičky. Hned jak jsem tam přišla, viděla jsem jeho. Seděl tam, s obličejem v dlaních a pugetem rudých růží položených vedle sebe. 

Už teď jsem věděla, že něco je rozhodně špatně. 

***

Lidi? Tohle, ano, přesně tohle, je konec prvního dílu.
Bože, asi budu bulet.. Vůbec s tou částí nejsem spokojená a konec... No, sami vidíte.
No... Samozřejmě čekejte poděkování + vás budu informovat o druhém díle... 

Jinak, než zveřejním nový díl, vrhnu se na korekturu celého toho prvního... - si seženu pro jistotu korektorku :D :) Asi máte právo vědět, na kdy ten 2. plánuju, takže... 
Na 12. 2, tudíž Dylovo narozky den po mých a těch Miiných :) A tím pádem cooo? Už mi bude 12! :D :3 :O 

Nevím, co sem napsat. Sama nevěřím tomu, že už to končí. Že končí tenhle první díl a že budu teď tak dlouhou dobu bez vás a vašich krásných komentů... 

No, víc asi v tom poděkováním, který čekejte hned po téhle části. Pokud čtete tak půl hoďky po zveřejnění, už to určitě je :)) 

Ještě teda... VESELÉ VÁNOCE! <3 MILUJU VÁS! <3 

Bye:(:)