Co když to bylo jinak? (HP FF)

Kapitola 1.

O necelých jedenáct let později

„Prosím, nechte mě." ozývá se malá dívka, která se krčí v rohu místnosti a vyděšeně sleduje svýma průzračně modrýma očima hlouček tří starších chlapců.

„Ale copak je, sluníčko, ty se nás snad bojíš? Přece si jenom hrajeme." ušklíbne se jeden z chlapců.

„Tohle, ale není vtipné," řekne teď už vzlykající dívka.

Brečí. A to je přesně to, co ti tyrani chtějí. Jenže tohle jim nestačí, a tak jí jeden chytne za její havraní vlasy a mrští s ní směrem do místnosti. To už je dívka celá ubrečená, ale taky se v ní shromažďuje veliká zlost. Když se k ní další z chlapců začne přibližovat, stane se něco zvláštního.

„Tak dost!" zařve dívka, přičemž chlapci jsou od ní prudce odhozeni a náraz jim zbrzďuje akorát zeď, nebo nábytek v pokoji. Nikdo v tu chvíli nechápe, co se stalo. Otřesení chlapci se zmůžou jen na vyděšený pohled na děvče a beze slova uhánějí pryč. Dívka se zmateně dívá na své ruce a snaží se pochopit, co se to právě odehrálo. Mohla za to ona? Ale jak?

*

V den jejích jedenáctých narozenin k ní přijde vychovatelka. Tváří se vesele a hnes spouští: „Isabell máš návštěvu."

„Já mám návštěvu?" ptá se dívenka překvapeně. Není se čemu divit. Za celých jedenáct let neměla jedinou návštěvu.

„No ano, tak utíkej," odpoví jí vychovatelka, která z toho má očividně velikou radost.

Černovláska tedy vyrazí do svého pokoje. Celá nervózní otevře dveře a za nimi spatří, jak tam sedí podivný pán s šedivými vlasy a velice dlouhým vousem.

„Zdravím Isabell," promluví muž velice milým a vstřícným tónem, „Jmenuji se Albus Brumbál a jsem ředitel takové zvláštní školy. Je to totiž škola čar a kouzel."

„Co prosím? Nechápu, o čem to mluvíte." Ptá se udiveně Isabell, která si v duchu pokládá otázku: Je vůbec možné, že existují kouzla?

„Ano, existuje škola pro speciální děti, jako jsi ty. Nevšimla sis náhodou někdy, že jsi trochu jiná, nebo nestalo se ti něco zvláštního? Zamysli se Isabel"

Dívka se proto ponoří do svých vzpomínek a hned si vybaví nevysvětlitelnou příhodu, kdy od ní odlétli ti otravní kluci. Mohla je nějak nevědomky odhodit ona?

„Jo, stalo. Já jsem někoho zranila. Nechtěla jsem, ale oni mi ubližovali a já ani nevěděla, co dělám. Měla jsem takový vztek." řekne velice smutně. Oči stočí pohledem dolů. Stydí se.

„ To nic, nemohla jsi to vědět. A přesně proto je tahle škola. Tam se naučíš ovládat své schopnosti." Pan Brumbál si sáhne do svého hábitu a z nějaké vnitřní kapsy vytáhne kus papíru. „Tady, vezmi si tuhle obálku. Je v ní seznam věcí, které budeš potřebovat a další důležité informace."

Isabell si okamžitě bere nabízenou obálku a chvíli ji zkoumavě prohlíží.

„Teď, když mě omluvíš, musím už jít. Mám ještě nějaké záležitosti."

Dívka se s Brumbálem rozloučí a ten následně odchází. Na chvíli se ještě zastaví ve dveřích, zamyšleně si Isabell prohlíží, a pak definitivně odejde.

Do pokoje nato vchází usmívající se vychovatelka a hned řekne: „Tak co, drahoušku, těšíš se?"

„Vy o tom víte? Jak to?" vyhrkne dívenka.

„Samozřejmě, že o tom vím. Brumbál mě požádal, abych na tebe dohlédla."

„Aha, " odtuší, „to takhle dělá s každým?"

„Jen občas," odpoví jí vychovatelka vyhýbavě, „většinou to dělá, když děti nejsou v kontaktu s kouzelnickým světem."

„ Chápu, ale já teď vůbec nevím, co mám dělat. A už vůbec, seženu věci na tom seznamu?" ptá se vyděšeně po shlédnutí dopisu.

„Neboj se, zítra s tebou zajdu na nákupy."

*

Jak bylo slíbeno, tak se druhý den vydávají do Příčné ulice. Netrvá jim to moc dlouho a už mají téměř všechno nakoupeno, když: „Propána, vždyť ty ještě nemáš hůlku!" vykřikne vychovatelka, „Pojď, musíme honem k Ollivandrovi!"

Prošly napříč uličkou do menšího krámku. Jakmile však vstoupila dovnitř, byla ohromena tím množstvím polic a krabiček. Z jednoho koutu se poté vynořil věhlasný výrobce hůlek.

Pan Ollivander si dívku chvilku zkoumavě prohlíží, následně odejde dozadu a přinese hůlku.

„Zkus si tuhle. Támhle namiř na ten květináč."

Ona to zkouší, ale marně.

"BUM" ozve se a květináč je na milión kousků.

Ollivander jde proto hledat dál a po chvíli přichází zpět. Tváří se poněkud zamyšleně, zatímco jí podává hůlku. Isabell jí ihned zkouší. Povedlo se. Z hůlky vyskočilo hejno jisker.

„Výborně, perfektní. Je velice zajímavé, že si vás vybrala zrovna tato hůlka." Podotkl.

„Proč?" zeptá se se zájmem dívka.

„Stejná hůlka patřila tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit."