save me // luke hemmings

thirty-three

Luke's pov.

„Luku, je tady Den!" křikla mamka.

„Pošli jí nahoru," zavolal jsem zpátky.

Poslední kus podlahy jsem zaházel novinami.

„Tak jsem tady," pousmála se.

„Ahoj," objal jsem jí.

Bylo to poprvé, co mě objetí bez přemýšlení opětovala.

„Děje se něco?" pošeptal jsem.

„Nic," pousmála se.

„Vážně?" zeptal jsem se.

„Vážně, tak kde začneme?" odtáhla se.

„Ještě jsem nestihl sundat plakáty, takže ty máš ještě pauzu," pousmál jsem se.

„To ne, stejně nahoru nedosáhneš i když jsi obr," odpověděla.

„Podám si židli," řekl jsem.

„To ne, vem mě na záda, já to sundám," naznala.

„Tak dobře," pousmál jsem se.

Skočila na mě a já ji chytil pod zadkem.

Společně jsme sundali plakáty a já jí pustil na zem.

„Na to malování si radši přinesu žebřík," naznal jsem.

„Jakou barvou to tu vlastně uděláme?" zeptala se.

„Bude to bílá, s nádechem do karamelové," odpověděl jsem.

„To bude pěkný," pousmála se.

„Když mi s tím pomůžeš, tak jo," řekl jsem.

„Od toho jsem tady," odpověděla.

„Stalo se něco?" posadil jsem se k ní na zem.

„Nic se nestalo, proč?" zeptala se.

„Celá záříš," usmál jsem se.

„Jsem ráda, že tu jsi," objala mě.

„To já taky," pohladil jsem ji po zádech.

„Tak, jdeme na to?" zeptala se.

„Tak jo," pousmál jsem se a podal jsem ji průhlednou pláštěnku.

„Myslíš, že budeme až takový nemehla?" zasmála se.

„Možná, že ano," odpověděl jsem.