save me // luke hemmings

thirty-one

Luke's pov.

Stále jsme seděli mlčky vedle sebe.

Oba jsme byli tak zabraní ve svých myšlenkách, že jsme nevnímali toho druhého.

Pořád jsem přemýšlel o minulosti.

Arz by chtěla, abych byl šťastný, ale je to moje štěstí Den?

Nevím. Vlastně nevím nic.

„Luku?" mávla mi před obličejem Den.

„Cože?" koukl jsem na ni.

„Kdy ti vymalujeme ten pokoj?" zeptala se.

„Zítra? Teda dneska?" opravil jsem se dívajíc na hodiny, které ukazovaly čtyři ráno.

„Tak dobře, počítám s tím," pousmála se.

„Měli bychom se vrátit," pošeptal jsem.

„Pojďme," vstala a podala mi ruku.

Stáhl jsem jí na zem a rázem seděla na mém stehnu, dívajíc se do mých očí.

„Pojď jdeme," vyskočila zpátky na nohy.

Měl jsem pocit jako by se bála.

Jako by se bála zamilovat se.

„Jo, pojďme," špitl jsem.

Chytil jsem její ruku do té své a pozoroval jsem ji.

Trochu znervózněla, ale můj stisk s úsměvem opětovala.

„Co se děje?" zeptal jsem se.

„Nic, všechno je v pořádku," usmála se.

„Dobře," odpověděl jsem.

Bylo roztomilé, jak byla nervózní, jen kvůli mně.