The Suit x Pan Správňák

-11-

Phill odešel během 20-ti minut a já se teď se strachem blížila k Dominicově kanceláři. Jemně jsem zaklepala a pak opatrně strčila hlavu dovnitř. "Můžu?" Pískla jsem, nikdy jsem se svých šéfů nebála, ale z Dominica teď vztek přímo sršel. Nevím jestli jsem ho naštvala já nebo už to zvládl někdo přede mnou. Seděl za svým stolem, bílou košili měl opět u krku rozepnutou a rukávy ohrnuté až k loktům. Něco mačkal na svém laptopu a sotva se na mě podíval. "Pojďte." Sledoval zářící obrazovku, vešla jsem dovnitř a potichu zavřela. "Rozpis schůzek sem vám už posílala." Myslela jsem, že se tohle jedná těch papírů, mylně. Konečně odvrátil hlavu od té hučící věci na stole, propojil své ruce a propaloval mě pohledem. "Posaďte se slečno." Na tváři mu tkvěl hraný úsměv a pod stolem mu jedna noha nervozně nadskakovala. 

Zaujala jsem místo naproti němu a čekala co mi poví. "Nepřeji si, aby vás tu kdokoliv navštěvoval. Myslím si, že máte dost práce na to, abyste měla ještě čas si tu s někým dávat kafe." Jeho čelisti byly napnuté a očima mě doslova propichoval. "Jestli narážíte na Philla-" "Ano to tedy narážím." Nenechal mě doříct ani větu. V hlavě mi vyskočilo něco, co řekl Phill před chvílí. Co ho sakra žere?  "Dobře nebude se tu nadále poflakovat." Uklidnila jsem ho a sebevědomě zvedla hlavu. "Ještě něco pane Sheltere?" "Ano mám tu pro vás nějaké papíry." Začal prohrabávat listy papírů na stole. "Víte co? Byly to jen smlouvy na zítřek, které vám mohu dát i zítra. Jestli chcete, můžete už jít domů." Díval se stále na stolní desku a očima těkal mezi štosy papírů. "Dobře. Tak Nashledanou." Ladně jsem se vyhoupla na své vysoké podpatky a odkráčela z jeho kanceláře. 

Dominic

Vcházel jsem do kuchyňky, abych si uvařil čaj, protože upřímně, kafe odtud je děsné. Nevím kdo ho sem kupuje, ale vážně se to nedá pít. Vešel jsem tedy dovnitř a u varné konvice se pohupovala Eleanor. Hnědé vlnité kadeře jí spadaly pod lopatky a ta krémová sukně, která jí tak skvěle obepínala nohy ji sahala těsně nad kolena. Měl jsem rád styl oblékání slečny Cooperové. Vždy ležérní a elegantní, ale přitom mě to pokaždé okouzlilo. Nebylo na tom nic vyzývavého, ale přesto mi občas na mysl vytanula nějaká nemravná myšlenka. 

Potichu jsem se k ní přikradl. "Nesete mi kafe?" Pohrál jsem si se slovy a na tváři se mi usadil úsměv. "Vlastně je to kafe pro Philla." Hodila do kafe několik kostek cukru a otočila se čelem ke mně. Úsměv z tváře mi spadl a nahradil ho kamenný výraz. Ten pocit byl neznámý, ale uvelebil se mi na hrudi jako zmije na vyhřátém kameni. "Aha." Ta nechuť nad tou informací se odrazila i v mém hlase. "Udělám vám taky?" Snažila se mi nadběhnout, už si asi nepamatovala, že jsem ji prvně poslal pro kafe jinam. "Nemusíte." Na sílu jsem se snažil vytáhnout své koutky do úsměvu. Vzala své dva hrnečky a opouštěla kuchyňku. Chvíli jsem za ní koukal a pak si udělal svůj čaj. Celou dobu, co jsem ho pil jsem přemýšlel nad tím, jak se zbavím Philla. Protože... Buďme reální, on je ten dokonalý typ chlapa, manžela, partnera, milence, kamaráda. Je to prostě ukázkový případ úspěšného muže, ale přes veškeré klady mi na něm něco nesedělo. Něco mi říkalo, abych od něj udržel Eleanor co nejdál. 

Dopil jsem čaj a vyletěl nahoru do její kanceláře, ani mě nepřekvapilo, když seděl na těsno vedle ní. Eleanořiny oči vystřelily s překvapením ke mně. "Slečno Cooperová, budu s vámi ještě potřebovat dnes mluvit." Vyštěkl jsem na ni a chladným hlasem jsem pozdravil Philla. Pozdrav mi oplatil s tím jeho přiblblým úsměvem na tváři. Zkontroloval jsem své hodinky a oznámil jí čas, kdy se má dostavit. Phill se na mě podíval s tím stupidně smutný obličejem a žadonil, aby tu s ní mohl déle klábosit. V tu chvíli jsem zaregistroval jejich propletené ruce, začalo to ve mně vřít, když to zpozorovala okamžitě si ruku stáhla k sobě. Phill sledoval každý můj pohyb, tudíž mu bylo jasné proč to udělala, vzal si její ruku zpět a schválně mě tím provokoval. Budu ho asi muset dnes vytáhnout na pivo. "Půl hodiny Eleanor." Odsekl jsem a zmizel za dveřmi. Cestou do své kanceláře jsem ignoroval veškerý personál, který se tu takhle na večer ještě poflakoval. 

Za zavřenými dveřmi své kanceláře jsem se snažil uklidnit svůj vztek, ale šlo to pomalu. Před očima jsem měl pořád ty jejich spletené ruce. Nevím proč mě to tak vytáčelo, ale nešlo to ovlivnit. Teď už to bylo jasné. Phill je blbec.  Asi za dvacet minut po tom incidentu, kdy jsem se zabral do své práce se ozvalo jemné zaklepání. Neodpovídal jsem, ale to jsem ani nemusel, její hlava se strčila dovnitř a její hlásek se optal na svolení vejít. "Pojďte." Nevzhlížel jsem od obrazovky. Teprve až ve chvíli, kdy se ozvaly její podpatky na mé podlaze. Jen co jsem viděl ten pohled v jejích očích a následně její tělo jak si razilo cestu skrz mou kancelář se mě opět zmocnil vztek. Opřel jsem si loket o stůl a zakryl si tak tím ústa, aby nevyplivly něco nevhodného. "Rozpis schůzek jsem vám už posílala." Stála u mého stolu s třesoucím se hlasem. Zvedl jsem oči, abych se setkal s jejím pohledem, stála v podivném postoji, její paže objímaly její tělo jakoby ji to přede mnou mělo chránit. Spojil jsem prsty na svých rukách a na tváři vynutil další falšovaný úsměv. "Posaďte se slečno." Než jsem stihl vymyslet, co bych jí asi tak řekl, má pusa už mluvila. "Nepřeji si, aby vás tu kdokoliv navštěvoval. Myslím si, že máte dost práce na to, abyste měla ještě čas si tu s někým dávat kafe." Stiskl jsem čelisti k sobě a mé oči byly pevně usazeny na její osobě. "Jestli narážíte na Philla-" "Ano to tedy narážím." Nenechal jsem ji ani doříct větu, byl jsem tak naštvaný, jenže jsem nevěděl proč. Nechtěl jsem na ni být tak odměřen, ještě by si náhodou vše rozmyslela a další den jsem už mohl podepisovat její žádost o výpověď. "Dobře nebude se tu nadále poflakovat." Její hlas byl klidný a vyrovnaný, už se ani tak moc netřásl. "Ještě něco pane Sheltere?" Vnitřně jsem zazmatkoval, protože tohle bylo vlastně všechno, co jsem jí chtěl říct. "Ano mám tu pro vás nějaké papíry." Začal jsem prohledávat papíry, které určitě nebyly do jejích rukou, ale abych neprozradil své neuvážené a totálně nemístné chování, hledal jsem. "Víte co? Byly to jen smlouvy na zítřek, které vám mohu dát i zítra. Jestli chcete, můžete už jít domů." "Dobře. Tak Nashledanou." Vyskočila na nohy a odkráčela z mé kanceláře. Tohle neskončí dobře. 

Ještě ten večer jsem volala Phillovi a pozval ho na pivo do jednoho baru o pár ulic dál, než je naše redakce. Souhlasil. Výborně, teď se můj problém vyřeší jednou pro vždy.