My Instagram Boyfriend

#28

Ženský smích. Cizí.

A pak ten Connorův.

"Počkej, počkej, počkej," zaslechla jsem jeho pobavený hlas, "tady. Ne na stůl, ježiš."

"Víš jak je to těžký?" zazněl hlas té holky. Byl měkký a čirý, jako kdyby měla být už jen podle hlasu perfektní.

"Jo, ale teď dělej," poručil Connor a záhy se rozesmál.

Netušila jsem, co mám dělat. Otočit se na patě, odejít a vyřešit si to později? Ne. To nemůžu udělat. Musím... Musím aspoň vidět, kdo je ta holka zač. A co tam vůbec dělají.

"To jako mám být já? Vždyť mi to vůbec není podobný!" křikl najednou Connor.

"Promiň! Promiň promiň promiň!"

Už mi nezáleželo, jestli budu hlasitá, nebo ne. Hbitě jsem přešla ke dveřím-

Žádný holce bych ten pocit nikdy nepřála. Ten pocit, kdy člověku vypadne káva z rukou a rozlije se po podlaze z toho, co vidí. V jeho náručí byla jiná.

Stačilo mi vidět ji jen na vteřinu. Bruneta s perfektní tváří rozhazuje ruce kolem krku mýho kluka a usmívá se, jako kdyby to byla věc, co dělá každý den.

Zírala jsem na ně. Oni zírali na mě. Stačilo mi jen pár vteřin, zatímco se na mé tváři střídal vztek se zděšením. Pak jsem se otočila a rozběhla se ke dveřím.

Slyšela jsem, jak volá moje jméno, ale nedbala jsem. Moje strdce se právě měnilo na drť střípků. Na štěrk. Na zrnka písku, které Connor vyráběl tím, že každou vteřinu, co jsem si uvědomovala tu skutečnost, mi do srdce zabodával nože. Co nože. Ostré, pečlivě naleštěné dýky.

Jenže mě jako vždy dohnal. V mezipatře mě pevně chytil za paži a stočil směrem k sobě. Jenže druhou ruku jsem měla volnou. Okamžitě přistála na jeho tváři.

"Jau - Natalie - počkej!" vykřikl Connor překvapeně a druhou dlaní si mnul tvář. Já ho nevnímala. Slepě jsem cloumala rukou, ve snaze se mu vymanit. Marně.

"Pusť mě," vrčela jsem, "pusť mě ty- ty lháři! Pusť mě!"

"Natalie o nic nejde, proboha uklidni se," snažil se mě mírnit, ale nedařilo se mu to. Běsnila jsem, přestože bych si nejraději zalezla někam do kouta a vybrečela se. Jenže to by mě nejdřív musel pustit.

"Hele, klid, jo? O nic nešlo." Opět ten měkký, čirý hlas. Ten, který patřil holce, která se ve vteřině posunula na mém řebříčku nenávisti na místo čislo 1.

Otočila jsem na ni hlavu. Byla asi o hlavu nižší, než já, upnutý bílý croptop odhaloval její vypracované břicho a uplé šedé legíny tvarovaly svaltaná stehna a lýtka. Na vteřinu jsem se přestala zmítat, abych si ji mohla lépe prohlédnout, a toho využil Connor, který uvěznil i mou druhou paži.

"Nat, prosím, poslouchej mě," zaprosil Connor tak úpěnlivě, že by pod jeho hlasem roztála i kostka ledu. Já jsem pomalu ale jistě tála už jen pod jeho pohledem, byť nedobrovolně. Zlost mě pomalu opouštela a plně ji nahrazoval smutek. Chtělo se mi brečet čím dál víc. Cítila jsem, jak se mi oči plní slzama. Kousla jsem se do rtu, abych je tam zadržela co nejdéle.

Connor ukázal na tu holku vedle, ale já jsem jí nevěnovala ani jeden pohled. "Nat, tohle je Bethy. Elisabeth. Fashion a fitness vlogerka. Moje kamarádka. Známe se už přes deset let."

I když jeho věta obsahovala spoustu důležitých informací, které by mě dokázaly uklidnit, já dokázala myslet jen na to, že Bethy je ta nejhorší zkratka, co pro Elisabeth existuje.