Nejupírštější cool Deníček koňařky Sáry, která je strašne vegetariánsky coolová

Benediktovo děsivé tajemství

O týden později.

Sára zamyšleně šilhala na svůj řízek ve tvaru koně, který jim připravil Stefan, jako omluvu za svou národnost. Naproti Sáře seděl Mike a spokojeně požíral naservírovanou mrtvolku. Copak mu vůbec nedochází, v jaké situaci teď naše rodina je? To mu vážně nevadí jíst něco, co připravil Polák? Nechutné...

Aby se Sára vyhnula požívání řízku, nečekaně vstala, prohlásila, že je zase vegetariánkou a hrdě si šla obout své kožené boty. Když vyšla před dům, Hurykán hlasitě zařehtala v naději, že dostane napít. Naštěstí nedostala. Sára se vydala ke škole za šumu vln a zpěvu ptáčků. U školy přivázala svého koně ke stojanu na kola a šla do třídy.

,,Takže, které zvíře se nejvíce podobá koni?" zeptala se učitelka své znuděné třídy. Všichni pohlédli na Sáru, protože věděli, že její ruka bude plápolat ve větru. Měli pravdu. Sára zdvihla ruku a učitelce radostí ukápla slza. Ve tváři se jí odrážela neskutečná naděje. ,,Ano Sáro?'" hlas se jí štěstím klepal. Sára se nadechla...

,,Je to Benedikt?" řekla a usmála se na svého idola. Ten zrudnul a pokusil si zahalit obličej do mikiny. Učitelka z neznámých důvodů utekla, takže měli volnou hodinu.

Mike se bavil o nové limitované edici svetrů se svými nejbližšími kamarády. Sára si prohlížela Benedikta. Byl mírně zarudlý. O Sářině pohledu věděl, ale snažil se mu vyhnout. Sára na něj neoblomně zírala, dokud se nezvedl a nepozdravil ji.

,,Ahoj Sáro." započal blondýn rozhovor.

,,Ahoj." odpověděla mu dívka s očima nepřirozeně rozjetýma do stran.

,,Nechtěla by ses po škole projít? Musím ti něco říct."

Chce mě snad požádat o ruku? Ale já nechci být Sára Křeslobečová. Mohla bych si nechat své příjmení? Ale jaké příjmení by měli naše děti? Když máš cukrovku, tak cukr jíst nesmíš, nebo naopak musíš? Sára místo odpovědi šilhala do země. Benedikt byl už na Sářino chování zvyklý, a tak odešel. Vystřídala ho Julliane. Bez pozdravení vyhrkla: ,,Viděla jsi Angelinu?" - to byla školní královna. Byla hrozně namyšlená, hrozně blonďatá a hrozně dokonalá - Sářino obočí se spojilo.

,,Ne, co zase udělala?" zeptala se.

,,Zasedla mi místo!" řekla a ukázala za Sáru, kde už seděla Angelina.

,,Už ji vidím!" zakřičela Sára a nadšeně ukázala na Anglinu. Jull se plácla do čela.

,,Radši uhni," řekla Sářina nejlepší kamarádka a snažila se procpat na místo vedle ní. Hodila si batoh na zem vedle lavice a plácla sebou na židli.

Po škole čekala Sára na Benedikta před jídelnou a srkala rybízový mošt, protože aspoň vypadal jako krev, kterou si ráno zakázala. Benediktovi to moc dlouho netrvalo, a tak za chvíli kráčeli do parku. Sedli si na volnou lavičku. Nikdo jiný v parku nebyl. Benedikt se Sáře podíval do očí.

,,Sáro, chtěl jsem ti něco říct," pronesl po chvíli. Sára nečekala a okamžitě vyhrkla: ,,Ano. Ano! Vezmu si tě! Ale nechám si svoje příjmení. Neboj, děti budou mít příjmení po tobě. Bude to skvělé!" Začala Benedikta objímat. Ten byl přinejmenším zaražen. Opatrně se odtáhl a pokusil se Sáru usměrnit.

,,Ale, já si tě nechci vzít. Teda, ne teď." Sára posmutněla, ale stále na Benedikta upírala svůj zrak. Benedikt si nervózně prohrábl vlasy a pokračoval: ,,Víš, nemohl jsem si nevšimnout, že to mezi námi je docela vážný. Takže ti nechci nic tajit. Sáro, já, já jsem...koňodlak!" v tu chvíli se Benediktova hlava, změnila na hlavu koně a ruce a nohy na kopyta.
Před Sárou už neseďel Benedikt, ale světlovlasatý ořomuž! Hříva se mu leska ve svitu měsíce - asi byla mastná. Oči mu zářily ve větru.

Sára se zarazila. To ani ona nečekala. Mám mu říct, že jsem upír? Nebo že jsem polopolák?
Mezitím, co Sára šilhala, Benedikt se vrátil do své lidské podoby.
,,A to se proměňuješ jako vlkodlak?" zeptala se, aby nemusela přemýšlet nad svými poblémíky.

,,No, skoro. Proměňuju se, když je Noc sena," vysvětloval koňodlak Benedikt.

,,Co to je Noc sena?"

,,To je noc, kdy se měsíc nejvíc podobá balíku sena. Je to komplikované."

,,Ahaaa," řekla Sára, jako by byla v dětském naučném pořadu. Poté pohlédla na mobil. Byly už skoro tři! Sára se rychle rozloučila a šla si pro Hurykána.

Ale co to neviděla! U Hurykána stál pan Smish a dával mu napít! Co si to dovoluje?!

,,Jee, ahoj Sáro. Dal jsem tvé klisně trochu napít," řekl a pohladil Hurykána. To už byl vrchol. Sára se rozeběhla ke svému učiteli a začala na něj řvát.

,,Co si myslíte, že děláte?! Chcete mu ublížit?!Co vás to vůbec napadlo?!?". Takovou reakci pan Smish opravdu nečekal.

,,Ale Sáro, vždyť jsem jí dal jen trochu vody. Měla hroznou žízeň."

,,Vody?! Ta je nejhorší! Vy o koních vůbec nic nevíte!" ječela dál Sára.

,,Až na to, že učím biologii," ohradil se učitel.

,,Biologie s tím nemá vůbec nic společného!" zakřičela nakonec Sára a nasedla na svého oře. Darovala svému učiteli poslední vítězoslavný pohled a odjela na Hurykánovi do západu slunce, který nějak často měnil svou polohu. Doma už na ní čekal Mike s další zamilovanou písničkou. Téhle ale Sára nerozuměla. Říkalo se tam něco o tom, že něco je OK a znělo to fakt ulítle, ale Sára tomu nehodlala věnovat víc pozornosti.

Okamžitě vlítla do svého pokoje - do své oázy naprostého klidu. Svůj pokoj měla vždycky ráda. Uprostřed stála velká manželská postel, nad kterou vysela nebesa s malými nákresy koníků. Na posteli měla koňské povlečení a místo polštářů měla hromadu koňských plyšáků. Jedna ze stěn byla pokryta obrovskou malbou stáda koní. Na té stěně bylo okno. Prostě okno. Také měla v pokoji psací stůl do kterého občas vyrývala koně. Vedle stolu měla velkou šatní skříň polepenou plakáty koní. Na dveřích měla velký nápis Blesk, který byl teď už ale přeškrtnutý a pod ním byl nový nápis Hurykán. Sára svůj koňský pokoj zbožňovala.
Lehla si na postel a vytáhla svůj deníček.

Milý deníčku,
Benedikt je koňodlak! Je to skvělé! Teď ho miluji ještě víc! Je tak krásný a ta jeho kopyta...
Ale stalo se i něco strašného.
Pan Smish dal napít Hurykánovi!
Mohl ho zabít! Už nikdy nedopustím, aby se mému miláčkovi něco takového stalo. Muselo to pro něj být TAK traumatické! Ani si to nedovedu představit. Nenávidím lidi, kteří si myslí, že rozumí koním a pak jím dají napít. Je to strašné!

Taky nenávidíte, když někdo nerozumí koním? Chudák Hurykán. Nicméně, tuto prachnepodstatnou kapitolu jsem sesmolila já velká Linda. Takže mě obdivujte!
Nebo ne...