My Instagram Boyfriend

#23 - Merry Christmas

Connor si opět povzdechl, no neřekl nic. Pár vteřin bylo v autě ticho, pak se ozval: "Myslím, že tvůj bratr ve mně vidí potenciální hrozbu."

"Co?" nechápala jsem.

"Jakože si myslí, že ho asi nebudeš mít tolik ráda, když budeš se mnou," objasnil to Connor trpělivě.

"To je blbost, když jsem chodila s Lucou, tak takový problém neměl," nesouhlasila jsem.

Connor nepatrně zafuněl a stiskl volant o něco pevněji. Ajaj. Luca. Zapomněla jsem, že Connor nesnáší zmínky o mých bývalých.

"Promiň," zamumlala jsem tiše.

"To nic," zavrtěl Connor hlavou a uvolnil se. Bylo na něm vidět, že se snaží tuhle svoji žárlivou stránku potlačit. Měla jsem ho o to radši.

"Možná že je to jen proto, že se mu nelíbím. Jakože se mu nelíbím pro tebe, chápeš? Třeba si vedle tebe představoval někoho jinýho."

"Jo, jo, jasně, to je jemu podobný," zavrtěla jsem hlavou. A tvůj bratr by si s tím mým mohl potřást rukou, pomyslela jsem si, nahlas jsem však neřekla nic.

Chvilku bylo v autě ticho, ale už nebylo tak příjemný, jako předtím. Tak jsem se ho snažila přerušit.

"Tak... Jaký je plán?"

"Jedeme ke mně," vydechl Connor. Zamrazilo na zádech a nebylo to klimatizací. Connor nejspíš poznal, na co myslím, proto dodal: "Paulie je u Kristen, máme volnej byt. "

Kristen. Zapátrala jsem v paměti... Connor její jméno někdy zmiňoval... Aha - když se s Pauliem hádali o mně. Říkal, že se mu Kristen nelíbila. Zřejmě to byla nějaká Paulieho známost. Což mi připomnělo... Quinta.

Pohlédla jsem na Connora. Sledoval cestu před námi, s jemným úsměvem na jeho bezchybné tváři. Vypadal, že už je zase dobře naladěný. Ne. Teď se ho ptát nebudu. Nechci mu zkazit den.

Zaparkoval před domem a vyběhl z auta, aby mi mohl otevřít dveře. Vzala jsem batoh i kabelku a vyšla ven.

Až teď jsem si uvědomila, že je venku docela zima a že jsem si měla vzít alespoň svetřík. Trochu jsem tohle počasí přecenila. Brzo jsem se začala klepat, tak jsem raději už rovnou vykročila ke vchodu do paneláku.

Connor si toho samozřejmě všiml, jako vždy.

"Je ti zima?" zajímal se, zatímco odemykal hlavní vchod.

Neřekla jsem nic, doufala jsem, že zacvakání zubama mu bude jako odpověď stačit.

"Vevnitř si dáme kafe," navrhl s úsměvem a otevřel dveře, aby mě pustil do budovy.

V Connorově bytě jsem se cítila víc... odlehčeně, když jsem věděla, že tu není Paulie. Odložila jsem si kabelku i batoh do předsíně, ale samozřejmě jsem stihla vyndat oba dárky zabalené v trochu větší krabici, aby se ten papírový vevnitř příliš nepomačkal. Přemístila jsem se do obývacího pokoje a čekala na Connora, který trval na tom, že nám v kuchyni udělá kávu.

Za chvilku přišel, s brilantním úsměvem a dvěma šálky horkého nápoje. Jednu, která byla ještě navíc pokrytá kopečkem šlehacky, postavil na stůl přede mě a druhou si nechal, sedajíc si vedle.

"Šlehačka? Páni, děkuju," usmála jsem se na něj a napila se. Vzápětí, hned jak jsem odtáhla šálek od rtů, se Connor rozesmál.

"Co," zamračila jsem se. Postavil svůj šálek hned vedle mého a přiblížil se.

"Máš... Máš to všude pod nosem," smál se potichu. Projel mnou stud jako dýka. Vztáhla jsem dlaň, abych si to utřela, ale Connor byl rychlejší. Chytil mi zápěstí té ruky a rychle se ke mně přiblížil - políbil mě na horní ret tak, aby tu šlehačku... ehm, odstranil. Usmála jsem se mu do rtu.

"Už dobrý?" zeptala jsem se, když se odtáhl.

Pak se zase přiblížil a něžně mě líbnul do koutku rtů. "Teď už je to dobrý," zhodnotil svou práci spokojeně. Usmála jsem se.

"Chtěla bych ti dát dárek k Vánocům," oznámila jsem mu po chvilce vzájemného dívání se do očí. Vzala jsem pečlivě zabalenou krabičku a podala mu ji. "Veselé Vánoce."

Connor se na mě chvíli s úsměvem na tváři díval, a pak se dal do rozbalování. Celou dobu jsem si nervózně kousala rty a nehty si zarývala do dlaní. Pozorně jsem sledovala každý jeho pohyb.

Nejprve - díkybohu - vytáhl tu menší krabičku, kde byly noon hodinky. Otevřel ji a vytáhl je ven.

"Ty jsou zajímavý," okomentoval je zaujatě, zatímco zkoumal ciferník. "Takový jsem ještě neviděl."

"Maj vrstvy," okomentovala jsem je hned. "Každá vrstva má jinou barvu a táhne se za jednotlivou ručičkou... Vždycky pak vypadaj jinak." Connor přemístil svůj pohled z hodinek na mě a naklonil se, aby mi mohl dát krátkou pusu. "Děkuju, Nat. Líbí se mi."

Ta menší čast toho kamene zavěšeného na srdci mi spadla. Ale teď... Ten srolovaný papír. Moje největší obava? Že mu to přijde detinské.

Connor sáhl po tom papíře. Strach mi sevřel žaludek. Sledovala jsem, jak jeho prsty z něj hbitě sundavají gumičku a rozrolovávají ho. Zatajila jsem dech. Connorovy oči běhaly po tom kusu čtvrtky a prohlížely si každičký centimetr. Na chvilku se zastavily na větě napsané zlatým fixem pod fotkami, a pak si zase začal prohlížet fotky. Nakonec papír opatrně složil a podíval se na mě.

Kousala jsem si ret.

"No?" hlesla jsem tiše, že to snad ani neslyšel. "Jak... jak se ti líbí... Můj dárek?"

"Je perfektní," šeptl Connor. Počkat, co? Čekala jsem cokoliv, ale perfektní? V to jsem ani nedoufala.

"Nat, mě by v životě nenapadlo udělat něco takovýho. Je to skvělý. Fakt." Znovu ten papír rozroloval a znovu a znovu si prohlížel naše tváře.

"Jsou tu všechny zachycený momentky našeho vztahu. Je to... Fakt parádní." Úsměv se mu rozlil po tváři jako mléko po zemi. Položil tu čtvrtku na stůl a objal mě.

"Děkuju, Nat. Je to od tebe... Hrozně hezký. "

Omotala jsem si ruce kolem jeho krku. "Nemáš za co, Connore," usmála jsem se. I ten zbytek kamenů se mi uvolnil ze srdce a spadal dolů. Byla jsem neskutečně ráda.

Connor se nakonec odtáhl.

"No, jsem na řadě," usmál se a odněkud vytáhl... Modrou, sametovou krabičku převázanou světle modrou mašličkou. Dal mi ji do ruky. Připomínalo mi to... Krabičku že zlatnictví. Prsten který se dává při žádosti. Ne. To nemůže myslet vážně.

"Otevři to," pobídl mě po chvíli. Roztřesenýma rukama jsem uvolnila mašli z obalu a pomalu krabičku otevřela. A když jsem uviděla, co je vevnitř, úlevně jsem vydechla. Náramek. Stříbrný náramek s malinkýma očkama a v nich drobné safíry. Krásný. Rozhodně speciální, jak sliboval. A úplně neprstenový.

"Co," ozval se Connor najednou a na jeho tváři se objevila starost. "Čekala jsi něco jiného?"

"Ne, ne, tenhle je krásný, děkuju," věnovala jsem mu velký, šťastný úsměv.

"Zapnu ti ho," nabídl se rychle. Hbitě, ale opatrně vytáhl náramek z obalu, omotal mi ho kolem zápěstí a zacvakl ho do zapínání. Trochu jsem zatřásla rukou, aby se posunul. Byl nádherný.

"Ještě pro tebe něco mam," nadhodil s úsměvem.

"Opravdu?" vydechla jsem. Nečekala jsem, že pro mě bude ještě něco mít.

"Jo. Ale... Není to tady. Tak pojď."

Už jsem se zvedala z gauče, když mě Connor zarazil.

"Moment, říkala jsi, že ti byla venku zima?"

"No... Jo."

"Půjčím ti Rachelin svetr, který tady minule nechala, snad ti bude," oznámil mi a hned se hrnul do svého pokoje, cestou vzal i ten papír obtěžkaný fotkami. Vrátil se už jen s tmavě šedým vlněným svetrem, který mi jemně podal. Oblékla jsem si ho. S těma šatama to nevypadalo zrovna nejlíp, ale příjemně hřál, takže mi nebyla zima. A co, když jdu jenom s Connorem do auta.

Ten mě teď objal kolem pasu a přitáhl k sobě. "Takže jo, slečno Westerwaldová. Jedeme do Memphisu."