Recept na lásku

Kapitola 28.

Dneska ve zvláštní čas, já vím, ale myslím, že zlobit se nebudete :D
Tak si pěkně přečtěte kapitolu a pak alou držet palce, protože před sebou máme nabitý den :D
Charles na POLE POSITION!!! a večer boj o zlato!
Přeji pěknou a úspěšnou neděli a potkáme se u další kapitoly <3
-B. 

Anna

"Sakra, Anno. Vím, že je to mezi námi divný, ale záleží mi na tobě. Já prostě nechápu, proč to musíme dělat složitější, než to je," zamumlal a podíval se na mě těma svýma zelenýma očima. Jeho pohled byl něžný a odhodlaný zároveň a než jsem si pořádně stihla uvědomit, co řekl, jeho rty se dotýkaly těch mých.

Jak jsem jenom mohla být tak hloupá? Polibek od Charlese byl tolik jiný oproti těm, které mi dával Gabriele. Držel můj obličej ve svých dlaních tak lehce, jako by se spíš jen chtěl ujistit, jestli se od něj znovu nechystám utéct. Tím polibkem vyjadřoval tolik emocí, že mi srdce málem vyskočilo z mého těla. Ani jsem si to neuvědomila, ale po tváři se mi začaly kutálet slzy. Bylo to tak intenzivní a bylo toho na mě najednou tolik, že jsem se rozvzlykala a zhroutila se Charlesovi do náruče. "Promiň. Omlouvám se," škytla jsem a zabořila svůj obličej ještě hlouběji do jeho hrudníku. Charles mě jen pevněji objal, mumlal do mých vlasů konejšivá slůvka a z mých očí se řinuly další a další slzy.

Seděli jsme mlčky vedle sebe na mé posteli, z posilovny se ozývala tlumená hudba a občasné skřeky mého otce a já už se jakž takž zvládla dát dohromady. Cítila jsem, jak se vedle mě Charles nervózně ošil, ale nevěděla jsem co říct, abych mu celou situaci uspokojivě vysvětlila. Spousta věcí se mi vyjasnila a najednou jsem si připadala jako naprostá kráva, že jsem se znovu zapletla s někým jako je Gabriele, když jsem Charlese celou dobu měla na dosah ruky. "Chci to udělat správně. Rozejdu se s ním, jak se sluší a patří," zamumlala jsem nakonec a s napětím se podívala na Charlese, protože jsem nedokázala odhadnout, jak bude reagovat. On jen mlčky přikývl a přisunul se blíž, takže jsme se dotýkali pažemi. Položil svoji teplou dlaň na moje stehno a palcem lehoulince kreslil kroužky přes tenkou látku mých tepláků. "Jo mi řekl o těch modřinách," zašeptal a já ztěžka polkla. "Věděl jsem, že je to debil, ale netušil jsem jak velký."
"Nikdy mě neuhodil, jen..."
"Anno, to je trochu irelevantní," povzdychl si Charles.
"Já vím. Všechno mě to mrzí."
"Tebe nemá co mrzet. Je to jenom jeho vina."
"To nemyslím," zavrtěla jsem hlavou. "Mrzí mě, že jsem tě od sebe odstrkovala. Mrzí mě, že jsem nám nedala šanci."

Cítila jsem, jak mě znovu začínají pálit oči, ale věděla jsem, že si Charles zaslouží celou pravdu.

"Měla jsem strach, že s tebou nebudu šťastná, že skončím jako moje máma," vysoukala jsem ze sebe a on trochu přimhouřil oči. Tiše čekal, já se zhluboka nadechla, otřela si oči a pak jsem mu řekla úplně všechno. O mámě, o tátovi, o všech mých předchozích vztazích a o všech těch katastrofách v mém milostném i profesním životě. A jako mávnutím kouzelného proutku jsem cítila, jak se všechna ta tíha, kterou jsem v sobě nosila, najednou zvedá a letí daleko, úplně daleko, zpátky do Anglie.

Možná jsem trochu čekala, že se Charles zvedne, odejde a už ho nikdy neuvidím, ale on místo toho znovu chytil můj obličej do svých dlaní a podíval se mi hluboko do očí. "Každý máme nějakou minulost, Anno, ale ta nemusí definovat celý náš život. Každý den můžeš udělat nová rozhodnutí a nemusíš se při tom ohlížet na to, co se stalo před lety. Taky mě někdy dohání minulost, a ne vždycky jsem svoje traumata a problémy řešil tak, jak bych měl, ale nechci se trápit tím, co bylo a chci být lepší. A myslím, že ty to můžeš zkusit taky. Můžeme to zkusit spolu."

Viděla jsem, jak se mu lesknout oči a chtěla jsem se ho zeptat, co ho rozesmutnilo, ale v tu chvíli se ozvalo klepání na dveře a než jsem stačila zakřičet, že se převlíkám nebo nějakou jinou výmluvu, dveře se otevřely a za nimi se objevil Lewis, jehož výraz se rychle změnil z vyčerpaného na šokovaný. "Nevěděl jsem, že..." odkašlal si. "Promiň, nevěděl jsem, že tady někoho máš." Pohledem těkal mezi mnou a Charlesem a nejspíš přemýšlel, jestli vidí správně. "Stalo se něco?" zeptal se, když si uvědomil, jak se oba tváříme. Upokojivě jsem se na něj usmála a zakroutila hlavou. "Za chvíli přijdeme dolů," ujistila jsem ho. On přikývl, otočil se, zavřel za sebou dveře a nechal nás samotné.