Recept na lásku

Kapitola 19.

Charles

Dneska jí to zatraceně slušelo. Teda ne že by někdy vypadala jinak než krásně, ale dneska na mě její vzhled zapůsobil ještě o trochu víc než normálně. Dlouhé vlnité vlasy jí volně ležely na ramenou a lehký chladný vítr si s nimi pohrával. Cítil jsem její parfém i na těch několik metrů. V očích se jí odrážely paprsky ostrého zimního slunce a tváře jí chladem trochu zrůžověly.

Zatřásl jsem hlavou, abych ty myšlenky dostal z hlavy. Co to se mnou sakra je? Vrazil jsem ruce do kapes, abych se trochu zahřál a taky proto, že jsem najednou nevěděl, co mám se svýma rukama dělat. Cítil jsem se trapně a celý obličej se mi náhle rozpálil do ruda. "Ahoj," usmála se na mě, když ji konečně Joris pustil a já na ni jen beze slova kývl, protože jsem ztratil důvěru ve svůj hlas. "Tak kam vyrážíme?" zeptala se a s očekáváním na mě koukala. V tu chvíli mě napadlo, že s těma svýma velkýma očima vypadá jako princezna z nějakého filmu od Disneyho. Znovu jsem se mentálně proplesknul, odkašlal si a řekl: "To je překvapení." Anna se zasmála a nasedla na zadní sedadlo mého auta.

Pravda byla taková, že jsme s Jorisem úplně nevymysleli, kam vlastně pojedeme. Donutil mě sice napsat Anně, aby jela s námi, ale cíl cesty zůstal neznámý i pro nás dva. Podíval jsem se na něj, ztěžka polknul a nastartoval motor. Joris se otočil na Annu a na chvilku se zamyslel, až se mu málem začalo kouřit z hlavy. "Anno, byla jsi někdy ve Veroně?" zeptal se nakonec. Anna zalapala po dechu a nadšeně zatleskala. "My jedeme do Verony?" zajásala. "Miluju Romea a Julii. Je to úžasná parodie na všechny příběhy o lásce na první pohled." Vykulil jsem oči a nadechl se, abych ji opravil, že je to jeden z nejromantičtějších příběhů, které kdy byly napsány. Ale to už se Anna rozpovídala o tom, že i sám Shakespeare psal tohle drama jako parodii a že to přece musí být všem úplně jasné. Takže jsem zase zavřel pusu, abych nevypadal jako hňup, který o divadelních hrách neví vůbec nic.

Zaparkoval jsem na obřím záchytném parkovišti, přetáhl si přes hlavu kapuci, abych splynul s davem a pak jsme se všichni tři vydali do historického centra, abychom našli Juliin balkón, aby si z něj Anna mohla dělat legraci. "Copak to dává smysl? Aby se dva puberťáci během pár dní zamilovali tak moc, že radši umřou, než aby byli bez sebe? Vždyť je to úplná blbost," pokračovala Anna ve svém monologu. Vesele se u toho usmívala a dramaticky rozhazovala rukama. "Já nevím. Mně to přijde docela romantické," zabručel jsem a zadíval se na balkón. Kolem bylo snad tisíc lidí. Většina z nich si dělala fotky na Instagram, někteří recitovali verše ze hry a jiní jen tiše zírali a osahávali sochu Julie. "Nemyslela jsem si o tobě, že jsi beznadějný romantik," poznamenala Anna a upřela na mě svůj pohled. "Nejsem. Jen s tebou prostě nesouhlasím."
"Máš pro svoje tvrzení nějaký důkaz?"
"Co já vím. Prostě si nemyslím, že láska na první pohled je blbost," zamručel jsem a její negativní pohled mě začínal trochu iritovat.
"Víte co? Asi si potřebuju něco zařídit. Sejdeme se potom u auta, jo?" prohlásil z ničeho nic Joris a než jsem ho stačil zastavit, ztratil se v davu.

Vymotali jsme se z turisticky nejvytíženější části města a koupili si zmrzlinu v zapadlém stánku. "Vanilková?" ušklíbla se Anna ironicky a pustila se do své čokoládové s kousky karamelu. "Proč mám pocit, že do mě dneska potřebuješ za každou cenu rýpat?" zeptal jsem se a zastavil se naproti ní. Na chvíli zaváhala a sklopila pohled na špičky svých bot.
"To není pravda," zaprotestovala chabě.
"A proč jsi včera tak utekla?" vyslovil jsem to, co mě trápilo celou noc a celý den. Anna roztřeseně vydechla a konečně se na mě zase podívala. Popošla o pár metrů a posadila se na prázdnou lavičku. Zhluboka jsem se nadechl a pak si sedl pár centimetrů od ní.
"Slibuješ, že se nebudeš smát ani se zlobit?" zeptala se.
"Slibuju."
"Nechtěla jsem na tebe dneska být zlá. Vlastně bych chtěla úplný opak. Já..." Na chvilinku zavřela oči, jako by sbírala síly, aby mohla pokračovat. "Neměla jsem to lehký. Většina chlapů v mém životě byli pitomci, kteří mi jen ubližovali. Moje rodina je jeden velký chaos a ani já nejsem často nejlepší společník. A ty..." Znovu se mi podívala do očí a můj tep se najednou skoro dvojnásobně zrychlil. "Ty jsi taková čistá duše a já prostě nevím, jestli tě do toho chci zatáhnout."

Kdyby u té poslední věty neuhnula pohledem, možná bych jí i věřil. Řekl bych si: "Já a čistá duše? Kdybys jen věděla." Ale nevěřil jsem jí. Věděl jsem, že zase něco tají a stálo mě to veškerou moji sebekontrolu, abych ji s tím nekonfrontoval.