Recept na lásku

Kapitola 5.

Anna

"Rád tě vidím, Anno," prohlásil Lewis a vypadal, jako by na chvíli zaváhal, jestli mě má obejmout. Nakonec to vzdal a navrhnul, abychom se posadili. Oba jsme si objednali sójové latté a několik minut na sebe mlčky zírali. Přemýšlela jsem, jaké to musí být pro něj. Koukat na cizí holku, která je tak moc podobná dívce, se kterou měl kdysi poměr. Necítila jsem k němu ale žádný soucit. Koneckonců to byl on, kdo se rozhodl nebýt součástí mého života, když tu šanci měl.

"Chceš mi rovnou říct, proč jsi mi zavolala? Nebo mám začít mluvit já?" zeptal se, když nám donesli naši objednávku. "Poslední dobou se mi moc nedaří," začala jsem zlehka, abychom se mohli vyhnout rýpání v minulosti a vzájemnému obviňování. "Napadlo mě, jestli bys třeba nevěděl o nějaké práci. Dostala jsem padáka a vypadá to, že v Londýně jen tak žádné místo neseženu. Moje reputace mě předchází a moje minulost mi doslova nakopává zadek."
"Brzy se stěhuju do Itálie. Jsem si jistý, že tam o tvé reputaci nic neví," pokrčil rameny.
"Do Itálie?" zeptala jsem se nevěřícně.
"Přestupuju do Ferrari. O tom jsi neslyšela?"
"O Formuli 1 nevím vůbec nic, abych řekla pravdu," přiznala jsem a pokrčila rameny.
"To je škoda," ušklíbl se Lewis, ale pak jeho oči zněžněly. "Možná je to šílený, ale dám ti návrh."
Přikývla jsem a čekala, jakým směrem se bude konverzace stáčet.
"Koupil jsem v Boloni dům. Docela velký dům," začal a já svraštila obočí. "Vím, že se ti to nebude líbit, ale klidně se tam můžeš přestěhovat. Nic po tobě nechci. Nemusíme si hrát na šťastnou rodinku, jen ti chci dát šanci na nový začátek. Možná i nám oběma."
Zůstala jsem na něj koukat s otevřenou pusou. Vážně mi chlap, který mi za celých dvacet dva let mého života neposlal ani přání k narozeninám nabízí, abych se s ním přestěhovala do Itálie? A vážně uvažuju nad tím, že tu nabídku přijmu?
"Mohla bych si to pár dní rozmyslet? Je to dost velký krok," zeptala jsem se a nervózně se kousla do spodního rtu. Lewis přikývl a usmál se na mě. Po chvíli jsme se rozloučili a já ještě po cestě vytočila Daisy, abych ji mohla vytáhnout ven a rozebrat s ní, co se právě odehrálo.

"Já nechápu, nad čím vůbec přemýšlíš," řekla mi rozhořčeně, když jsme si sedly na lavičku v parku a já jí ve zkratce řekla, co Lewis navrhnul. "Je to obrovská změna. Nikdy jsem nevytáhla paty z Británie. Neumím ani slovo italsky," začala jsem vypočítávat důvody, kvůli kterým jsem byla na vážkách. "A hlavně toho chlapa vůbec neznám. Co když se spolu nesneseme?"
"No, tak se zase vrátíš zpátky a budeš bydlet se mnou. Najdeš si práci někde ve skladě za minimální mzdu a budeš mi každý večer brečet na rameni, jak je život na hovno."
"Páni, Daisy. Musíš být vždycky tak upřímná?" ušklíbla jsem se, ale ona jen pokrčila rameny.
"Sice mě bude mrzet, že budeš tak daleko. Ale je to velká příležitost, Annie. Myslím, že bys to měla zkusit. Stejně teď nemáš, co ztratit."
"Já vím, máš pravdu," přiznala jsem a položila si hlavu na její rameno.

"Ahoj," zahlásila jsem druhý den do telefonu. "Jestli jsi to myslel vážně, tak já to teda beru."
"Ahoj, to rád slyším. Zvládneš si zařídit všechny papíry?" zeptal se.
"Zvládnu," řekla jsem. Aspoň doufám.
"Kdybys potřebovala s něčím pomoct, klidně dej vědět. Já ti pak pošlu bližší informace o odjezdu a ty si můžeš říct, jestli chceš odletět hned nebo se připojíš později," oznámil mi a já přikývla, i když mě nemohl vidět.
"Dobře, díky. Vážím si toho, Lewisi," hlesla jsem a ukončila hovor.

Tohle bude ještě veliká legrace.