Recept na lásku

Kapitola 10.

Anna

"Konečně," vydechla jsem, poplácala se po rameni a sedla si na gauč vedle Lewise, který právě vylezl ze sprchy po tréninku. "Dostala jsi práci?" zeptal se.
"No...dostala jsem aspoň šanci. V pondělí mě čeká zkušební směna v restauraci Montana."
"To je skvělý. Slyšel jsem o ní samé dobré věci. Spousta lidí z týmu tam prý ráda chodí."
"A taky tam chodí spousta hezkých chlapů," prohlásila jsem, když jsem si vzpomněla na svého tlumočníka.
"No, no. Myslel jsem, že jsi tu kvůli práci," ušklíbl se Lewis, ale věděla jsem, že si jen dělá legraci. Stejně jako já si moc dobře uvědomoval, že na to, aby mi mluvil do randění, si nejsme dostatečně blízcí.
"To neznamená, že se nemůžu porozhlédnout," zazubila jsem se.

Večer jsem zavolala Daisy, kterou mnohem víc, než moje pracovní příležitost zajímal právě onen tlumočník. "Jestli se zná s majitelem, chodí tam určitě často," přemýšlela Daisy nahlas.
"No a?"
"Jak jako no a? To znamená, že máš dost velkou šanci, že ho ještě někdy uvidíš."
"Opakuji, no a? To, že je fakt pěknej, neznamená, že to nebude debil."
"Je pravda, že ty tyhle typy vyloženě přitahuješ. Ale kdo ví," zašklebila se do kamery.

Můj dosavadní milostný život byl velká přehlídka blbců a kreténů, v tom měla Daisy pravdu. O žádného hodného kluka jsem nikdy ani nezavadila a začínala jsem si myslet, že ti pitomci jsou možná přesně to, co si zasloužím. Během posledních let jsem zažívala samé podvádění, ponižování a psychický teror, který nejednou směřoval i k tomu fyzickému. Opravdu jsem se začínala smiřovat s tím, že je mi souzeno buď žít s volem nebo umřít sama.

"Vím, že je to trochu na poslední chvíli, ale dneska je slavnostní představení nového monopostu. Chceš jít se mnou?" zeptal se Lewis, když jsem se jako zombie doplížila na snídani.
"Co je to monopost?" žádala jsem vysvětlení, na což Lewis reagoval smíchem.
"Nové auto."
"Kdy odjíždíš?"
"Za hodinu," řekl, když zkontroloval svoje ultra předražené hodinky.
"Jo, to bych mohla stihnout," pokrčila jsem rameny a zalila si cereálie sójovým mlékem. "Je tam nějaký speciální dresscode?"
"Nemyslím si. Budu na sobě mít kombinézu," ušklíbl se.

Zvolila jsem jednoduchý černý outfit a velmi lehký makeup a vrátila se dolů za Lewisem, který už stál u dveří oblečení v něčem, co se dalo jen těžko popsat. Na jeho styl si budu asi zvykat ještě hodně dlouho. Jeho křiklavě žlutý svetřík ostře kontrastoval s mojí černou koženou bundou a kdyby se nás naklonovalo víc vedle sebe, vypadali bychom jako roj včel. Nastoupili jsme do zbrusu nového černého Ferrari a já se automaticky připoutala pásem. "Nemusíme nikomu říkat, že jsem tvoje dcera, že ne?" ujistila jsem se a Lewis zakroutil hlavou, i když na něm bylo vidět, že tohle téma pro něj není úplně příjemné. "Klidně můžeš tvrdit, že jsi moje neteř. Jak jen budeš chtít," pronesl. Nápad s neteří se mi vlastně docela zamlouval.

Lewis mě protáhl až do útrob ředitelství Scuderie, kolem novinářů, fanoušků a desítek umpa-lumpů v červených tričkách, kteří pobíhali všude kolem. Odstavil mě mezi těch pár návštěvníků, kteří byli pozváni na tuto akci, zmizel a já netrpělivě čekala na začátek.

Zhasla světla a obrovské ledkové panely za pódiem se otevřely, aby zpoza nich mohla vyjet nablýskaná formulka, která byla stále zakrytá červeným kusem hadru. "Tolik povyku kvůli autu," zabručela jsem a několik lidí se po mně naštvaně ohlédlo. Pak se na panelech objevily dva obličeje a k mému překvapení jsem znala oba. Jeden z nich byl můj otec ve velmi nelichotivém červeném overalu, ve kterém vypadal jako něco mezi pracovníkem McDonald's a zdravotnickým záchranářem. A ten druhý byl můj tlumočník z restaurace, ve stejné pitomé kombinéze a se samolibým úsměvem na tváři. "Charles Leclerc," zašeptala jsem jméno, které se objevilo pod jeho portrétem.