Recept na lásku

Kapitola 3.

Anna

"No tak mu zavolej. Co je na tom tak těžkého?" hučela do mě Daisy už čtvrtý den vkuse.
"Co je na tom tak těžkého? Nikdy se o mě nezajímal. Proč by mi teď měl pomáhat? Je to pro mě jen cizí chlap, nic víc."
"Jo, ale pořád je to tvůj táta."
"Ne, je to můj biologický otec, to je rozdíl."
"Dobře, ale říkala jsi, že je dost známý, takže určitě bude mít kontakty."
"Je známý ve světě motorsportu, ne ve světě kulinářského umění," ušklíbla jsem se.
"I ve světe motorsportu musí jíst," pokrčila Daisy rameny.
"Fajn, dobře. Zítra mu zavolám," rezignovala jsem nakonec a Daisy zajásala. Kdyby věděla celou pravdu, nejspíš by mě do toho tolik netlačila a rozhodně by se tolik neradovala.

Už před pár dny jsem přestala počítat do kolika podniků jsem poslala svůj životopis a z kolika z nich přišla zamítavá odpověď. Když už mi nabídli místo, jednalo se jen o pomocnou sílu v kuchyni a na to, abych někde umývala nádobí mám moc velký talent. A taky si dost dobře uvědomuji vlastní hodnotu. Proč je to sakra tak těžký? Vážně mám tak hroznou pověst, že nikde nejsou ochotní mě zaměstnat? Bývala jsem známá, měla jsem velký potenciál. Vyšel o mně dokonce článek s názvem "Anna Linwood - vycházející hvězda londýnské gastronomie." A teď? Stačilo pár neshod s šéfkuchaři a majiteli a najednou po mně neštěkl ani pes.

Posledních 5 minut jsem zírala na telefonní číslo a zvažovala, jaké jiné možnosti mám. Pravda byla taková, že žádné a to bolelo. Kašlal na mě, nic jsem pro něj neznamenala. Stačilo mu, aby ho třikrát odmítla dvanáctiletá holka a on rezignoval na to, že by někdy vůbec měl dceru. Potkala jsem ho už pak jen 2x úplnou náhodou. Jednou v osmnácti, když jsem prodávala ve veganském bistru, kam si přišel koupit jídlo. Myslím, že mě na první dobrou ani nepoznal, dokud si nepřečetl moji jmenovku. Rozhodně se za těch pár let změnil. Mluvil smířlivěji, vnutil mi svoje telefonní číslo a vtloukal mi do hlavy, abych mu zavolala, kdybych něco potřebovala. Jenže já ho nepotřebovala, dařilo se mi dobře a na Lewise jsem úplně zapomněla. Znovu jsme se potkali před půl rokem v mém posledním zaměstnání. Měla jsem zrovna pauzu, a tak jsem si povídala s barmanem Stevem, když se za mnou ozvalo: "Ahoj, Anno." V šoku jsem se otočila a stanula tváří v tvář svému otci. Zlehka se usmíval a vypadal úplně stejně nejistě jako já. "A-ahoj," vypadlo ze mě a Steve pochopil, že bude lepší zmizet. "Nikdy ses neozvala, takže předpokládám, že se máš dobře," začal a já přikývla. "Jo, všechno je fajn," zabručela jsem a uhnula pohledem. "Myslím, že bychom si měli někdy v klidu promluvit..." "Já jsem hodně zaneprázdněná. A upřímně ani nevím, jestli je o čem mluvit," přerušila jsem ho a očima mu problesklo zklamání. "Rád bych tě víc poznal. Chtěl bych to zkusit napravit," řekl a já zvedla oči v sloup. "Na to jsi měl 10 let," namítla jsem. "Anno, pauza ti skončila. Potřebují tě v kuchyni," ozval se zezadu James. "Musím jít," řekla jsem Lewisovi a nechala ho stát samotného u baru. Později se mě James ptal, proč se mnou mluvil Lewis Hamilton a mně už to bylo natolik jedno, že jsem mu přiznala pravdu.

Konečně jsem ťukla na kontakt s jeho jménem a při každém zaznění vytáčecího tónu jsem cítila, jak se mi zrychluje tep. "Haló?" ozvalo se, když hovor přijal. "Tady Anna," šeptla jsem a čekala na jeho reakci. "Anno?" zeptal se znovu zmateně. "Nečekal jsem, že mi někdy zavoláš. Rád tě slyším." Zněl tak nadšeně, že jsem skoro zapomněla na to, jak moc ho nemůžu vystát. "Potřebovala bych pomoc," přiznala jsem rezignovaně.
"Jsem v Londýně. Můžeme se sejít, jestli budeš chtít," navrhnul.
"Můžeme zítra?"
"Jistě. V jednu u vás v restauraci?"
"Ne, už tam nepracuju. Co v tom veganském bistru, kde jsme..."
"Budu tam. Tak zítra. Budu se těšit, Anno," rozloučil se a zavěsil, než jsem si to stihla rozmyslet.

Sakra, do čeho jsem se to pustila?