Recept na lásku

Kapitola 8.

Anna

Lewis zmizel na týmový meeting a já využila volný prostor k prozkoumání domu. Ukázalo se, že můj otec byl ke mně velmi štědrý. K dispozici jsem měla obrovský prosluněný pokoj se samostatnou šatnou a koupelnou. Jediným problémem byly barvy. Všechno bylo tak neskutečně béžové a světlé, až se mi z toho dělalo zle. Procházela jsem se chodbou a nahlížela do všech dveří, které byly odemčené. Narazila jsem na posilovnu, hudební studio a něco, co vypadalo jako místnost na jógu a meditaci. Byla jsem si jistá, že do té místnosti nikdy nevkročím.

Kuchyň a lednice byly nacpané k prasknutí samým zdravým a nízkotučným jídlem, ovocem a zeleninou. Místnosti vévodil stůl s židlemi pro osm lidí, což mi připadalo jako dost velký přepal, vzhledem k tomu, že jsme tu teď bydleli jen my dva. V přízemí jsem objevila i saunu a vířivku a konečně se dostala na zahradu, kde zrovna někdo stříhal okrasné keře. Kývla jsem na něj hlavou, protože jsem se odmítala ztrapňovat svojí výslovností italských slov a pokračovala po cestě vysypané štěrkem až k malé fontáně, u které stála bíle natřená zahradní houpačka. Bezmyšlenkovitě jsem se na ni usadila, zrovna ve chvíli, kdy zahradník vykřikl: "Signorina, no!" Okamžitě jsem vyskočila, ale už bylo pozdě. Moje oblíbené džíny zdobily na zadku proužky bílé barvy a já jen nešťastně vydechla.

Zrovna jsem v koupelně drhla barvu z kalhot, když jsem uslyšela dole bouchnout dveře. Oblékla jsem si jiné džíny, které zrovna byly po ruce a vyrazila za Lewisem, ne proto, že bych toužila ho vidět, ale protože jsem po celém dni o samotě prostě chtěla s někým mluvit. Anglicky. "Ahoj," usmál se na mě, když si všiml, jak vcházím do kuchyně. "Čau," utrousila jsem, posadila se k barovému pultu a pozorovala, jak si chystá smoothie. "Jaký jsi měla den?" zeptal se a já jen pokrčila rameny.
"Zítra zkusím obejít nějaké restaurace v okolí a poptám se po práci."
"To je dobře. Můžeš si půjčit auto, jestli chceš. Do města je to kus cesty."
"Nejsem moc dobrý řidič. Jsi si jistý, že mi chceš půjčit jedno ze svých nablýskaných aut?"
"Co znamená, že nejsi moc dobrý řidič? Na škále od jedné do deseti. Desítka jsem já," zeptal se a zazubil se.
"Řekla bych tak čtyři," přiznala jsem popravdě a viděla jsem, jak mu očima proběhl strach.
"Možná, by sis mohla vzít spíš kolo?" navrhnul po chvíli a já nadšeně přikývla. Představa, že mu odřu jeden z jeho vozů se mi vůbec nezamlouvala. Na kole odřu maximálně sama sebe.

Další den dopoledne jsem naskočila na kolo s helmou naraženou na hlavě a seznamem restaurací, které se mi líbily a jejich adres, pečlivě zapsaným v telefonu vyrazila dolů z kopce do centra Boloni. Milovala jsem Londýn a vždycky pro mě měl své kouzlo ale to, co jsem viděla v historickém centru města mi vyrazilo dech. Možná právě když jsem procházela úzkými romantickými uličkami mi došlo, že tady chci žít, jak dlouho to jen bude možné. Konečně jsem dorazila k první restauraci z mého seznamu a sebevědomě vešla dovnitř. U baru postávala znuděná holka přibližně v mém věku, žvýkala žvýkačku a zvědavě si mě měřila. "Buongiorno," překonala jsem se a usmála se na ni. Tím jsem zároveň vyčerpala svoje znalosti italštiny. Přikývla a dál na mě jen koukala. "Chtěla bych se zeptat, jestli nehledáte kuchaře?" zeptala jsem se ve své rodné řeči. Několikrát žvýkla, přejela mě pohledem od hlavy k patě a pak rázně zakroutila hlavou. "Rozuměla jste mi, na co jsem se ptala?" zeptala jsem se pro jistou, na což přikývla. "Aha, dobře. Tak díky," zabručela jsem, věnovala jí ne zrovna přátelský pohled a odešla z restaurace ke svému kolu.

Ráda bych řekla, že na dalších místech se ke mně chovali laskavěji, ale to bych lhala. Skoro jsem začínala mít pocit, že moje reputace mě dostihla i daleko za hranicemi Londýna, ale nejspíš jim jen vadila moje neznalost italštiny. Buď se tvářili, že mi nerozumí nebo mi doopravdy nerozuměli, ale to se nikdy nedozvím. Každopádně zpátky do vily jsem se vrátila pozdě odpoledne, úplně zpocená poté, co jsem vyšlapala ten příšerný krpál k domu. Práskla jsem kolo na příjezdovou cestu a nasupeně vešla dovnitř. "Jak to šlo?" zeptal se Lewis až nechutně pozitivně. "Na hovno," zavrčela jsem a šla si dát rychlou sprchu, abych se uklidnila. Potom jsem sešla zpět do obývacího pokoje, kde seděl s otevřenou knihou na pohovce a před sebou měl položený horký bylinkový čaj. "Nikde mi nedali ani šanci. Možná byla chyba sem jezdit," povzdychla jsem si a plácla sebou na druhou stranu gauče. "Přece to nevzdáš tak rychle. Můžeš se mnou zítra jet do Maranella a zeptat se tam. Je to sice malé město, ale restaurace tam mají taky," zašklebil se. "Tak jo. Díky," šeptla jsem a poprvé za celou dobu se na něj upřímně usmála.