34

176 17 2
                                    

Cesta trvala přesně 46 minut. Kam jsme to dojeli? Nemám tucha. Tom zaparkoval na nějakém parkovišti a za ruku mě vedl po kamenné cestě.

Všude bylo prázdno. Za celou dobu jsme nepotkali jedinou živou duši. Kdykoliv jsem se podívala na Toma tak se jen smál.

Vypadalo to jakoby něco chystal a měl z toho radost, a to mě děsilo ještě víc. Už mě začaly bolet nohy, abych byla upřímná nevzala jsem si moc dobré boty na dlouhodobé chození.

„Tome kam mě to vedeš?" Zeptala jsem se už tak po desátý. „Uvidíš, bude se ti to líbit" pohladil mě po ramenou a pokračoval v cestě.

Každou zatáčku jsem doufala že už jsem tam, ale mýlila jsem se... To bych asi radši teď seděla na fyzice a poslouchala ty blbosti co ten učitel vykládá.

Úplně toho učitele nenávidím. Často celou fyziku prospím a on mě naschvál vyvolá k tabuli, což znamená automatická pětka.

Už jen čekám kdy propadnu z fyziky a budu muset tady v Německu strávit o rok navíc, a to bych fakt nechtěla.

Sice jsem tu poznala dost nových a v nějakém případě i úžasných lidí ale i tak...

Otec mě opustil takže tu nemám rodinu, furt mám pocit že mě někdo nahání a to počasí tady? Pche...

Je pravda že už je skoro léto a tak je venku tepleji ale pořád to nemá na to, když jsem vždycky po škole šla s kamarády na pláž a u ohně tam strávila zbytek dne.

Pomalu se kolem cesty stromy vytrácely a my tak měli výhled na krajinu z toho kopce po kterém jsme šlapali nahoru.

„Už tam budeme" ozval se Tom a tak narušil ticho mezi námi. Všude kolem nám byly zvuky přírody a vítr mi cuchal vlasy.

Byla jsem úplně zadýchaná. Když jsem se podívala na Toma tak ten vypadal jakoby vůbec teď nešel přes dvacet minut do kopce.

Ale tak co se divím když má skoro 190 centimetrů a dlouhé nohy. V Americe patřím mezi vyšší holky a tady v Evropě jsem za skřeta... jaká ironie.

Tom opravdu nelhal. Spatřila jsem krásný vrchol kopce. Bez stromů, pouze lavička a velký dřevění kříž.

Nikdo tu nebyl a jak jsem tak viděla tak se Tomovi ulevilo. „Líbí?" Všimnul si mého výrazu a já kývla na souhlas.

Došli jsme k lavičce na kterou jsme si sedli. Viděla jsem odsud hrozně daleko. Dneska bylo krásně a viditelnost byla dokonalá.

Fakt to Tom dneska nenaplánoval? Tohle nemůže být náhoda. „Už mi řekneš proč tu jsme?" Podívala jsem se na něho.

Pozoroval ten výhled a užíval si přírody. „Chtěl jsem jen s tebou strávit den" pokrčil ramena a já si založila ruce na hrudi.

„Povíš mi ten opravdový důvod?" Nadzvedla jsem obočí. Slovo "opravdový" jsem pořádně zdůraznila aby jsem mu dala jasně najevo že mu tu jeho lež žrát nebudu, i když to byla hezká lež.

„Musíme si vyjasnit tu naší situaci" jasně řekl a mě tak trochu vyděsil. Jakou situaci? Co tím myslí?

„A proto si mě musel táhnout až sem?" Zasmála jsem se abych odlehčila to napětí mezi námi.

„Ale noták, tobě se to tady nelíbí?" Dělal smutného ale zasmál se. „Líbí, moc, jen si myslím že by se to dalo řešit i někde jinde a někdy jindy... třeba ne ráno místo školy na vrcholu nekonečného kopce" řekla jsem a on se zasmál.

„No... Ehm... Tohle bude znít trapně ale musím to říct" sednul si pořádně a lokty se opřel o kolena.

„Víš Ruby... už několik večerů a nocí jsem přemýšlel jen nad tebou. Nad tím jak se spolu smějeme a ty i tak děláš že mě nenávidíš. Už od té první chvíle co jsem tě potkal poprvé v jídelně jsem věděl že ty si speciální, že ty si přesně ta holka která mě měla v životě potkat" odmlčel se.

„Moje mamka mi vždycky vyprávěla o slečně kterou jednou potkám. Říkala že bude mít krásné blonďaté vlasy a modré oči jako čirá studánka v lese, a já tomu věřil. A koukej, teď sedí přede mnou dívka s blond vlasy a těmi nejhezčími oči co jsem kdy viděl. Víš že od té doby co jsem tě poznal je moje oblíbená barva modrá?" Zasmál se a stále pozoroval ten výhled před námi.

„Chci ti ve zkratce říct... miluju tě Ruby Eichel. Vím, říkal jsem ti to už v tom autě ale přišlo mi to neromantické, a ty si to zasloužíš. Zasloužíš si mojí lásku a můj čas. Jsem schopný ti dát všechno co mám jen aby si byla v životě šťastná... J-já vím že jsem udělal milion chyb a že nejsem dokonalý ale snad mi všechno jednou odpustíš, snad jednou pochopíš proč jsem to všechno udělal a že ne všechno jsem to tak myslel..."

Dokončil svůj proslov. Neměla jsem slov, tohle bylo to nejhezčí co jsem v životě slyšela. Nedokázala jsem nic říct a tak jsem jen pozorovala ten jeho dokonalý obličej.

Podíval se na mě a nahlas se nadechnul. „A tak se tě ptám Ruby... opětuješ mi tu lásku?" Jeho čokoládové oči pozorovali moje rty a čekali co vyslovím.

„Ano"

Usmál se od ucha k uchu a přitisknul si mě do objetí. Několik minut jsme tam seděli, jen se objímali a poslouchali tu přírodu kolem nás.

Dlaní mi přejížděl po zádech a já sála jeho vůni z trička. Miluju ten pocit být s ním, sama.

Už se necítím ohroženě, právě naopak, je mi s ním nejvíce bezpečněji. Je jako můj strážní anděl co dostal za trest strážit živé duše.

Jsem pro něho za trest? Nebo si mě vybral sám? Po dlouhé době naše objetí povolilo.

Navázali jsme spolu oční kontakt a jen pozorovali toho druhého duhovky. Vnímala jsem každý odstín hnědé a kdy jsme mu zvětšily nebo zmenšily zorničky.

„Miluju tě Ruby" „Miluju tě Tome" zopakovala jsem jeho slova a on si mě přitáhnul do vášnivého polibku.

Tenhle moment si budu napořád pamatovat. Bude to první věc na kterou si vzpomenu když se řekne "Německo".

Vzpomenu si na Toma Kaulitze.

Ahojdaa!

Moc se omlouvám že minulý čtvrtek nevyšla kapitola ale nějak jsem si na to nenašla čas.

Takže vám to tady splatím dvěma kapitolami v jeden den tak snad mi to odpustíte.

Doufám že se vám kapitolky líbili a že užíváte života, vaše Ally.

Last Note {Tom Kaulitz}Kde žijí příběhy. Začni objevovat