1

416 21 3
                                    

„A jsme tady" řekl táta když jsme po dlouhé cestě z letiště přijeli k němu domu.

Byl to roztomilý rodinný baráček u lesa. Nikdy jsem tu nebyla, ale první dojem udělal dobrý.

Autem jsme zajeli na příjezdovou cestu, a oba dva jsme vystoupili. Táta mi z kufru vzal moje zavazadla, a já ho následovala dovnitř.

Zajímá mě jak to bude vypadat vevnitř. Táta tu žije už pět let, od té doby co se odstěhoval ode mě a mamky z Ameriky do Německa.

Těch dlouhých pět let jsem ho ani jednou neviděla, a tak často panovalo mezi námi trapné ticho.

Vešli jsme dovnitř domu, a hned mi nosem projela vůně domova. „Ukážu ti pokoj, a pak... si dělej co chceš" řekl táta, a vydal se po schodech nahoru.

Prošli jsme chodbou až na její konec, kde se táta zastavil u nějakých dveří. „Tady je, a hned naproti máš koupelnu. Já používám tu dole, takže je celá tvoje" ukázal na protější dveře, kde nejspíš byla ta koupelna.

„Ok" zamumlala jsem, a vešla do mého nového pokoje. Byl hezký, a celkově do takového dřevěného stylu jako celý dům.

Hned když se vstoupilo dovnitř tak naproti byla velká postel s několika polštáři. Vedle ní byl noční stolek s malou rudou lampičkou.

Dále se tu nacházel stůl s několika šuplíky, a kelímkem tužek na něm. Byla tu i komoda, kam hádám že si dám veškerý věci, pro které nenajdu jiné místo.

Nesmím zapomenout i na velkou skříň se zrcadli na její dvířkách. Ale nejvíc mě tu překvapily klávesy hned u okna.

„Jak víš že hraju na piano?" Otočila jsem se na tátu, který mě pozoroval, a opíral se o futra.

„Tvoje mamka to zmiňovala" pokrčil rameny, a já se musela zasmát. „Díky, líbí se mi" poděkovala jsem mu, a on se usmál.

„Dojdu ti pro tvoje věci, a pak se tu nějak zabydli. Já si musím ještě něco dojet vyřešit, a možná půjdu i nakoupit. Takže do večera jsem zpátky" oznámil mi, a vydal se pryč.

S povzdechem jsem si sedla na okraj postele. Celkem mě překvapilo jak je pohodlná. Z kapsy jsem vytáhla mobil, a všimla si že mi psala mamka.

M: Ahoj zlatíčko, dorazila si dobře? :)

Krátce jsem jí na to odepsala, a pak přešla k oknu. Měla jsem výhled na les, který byl zrovna v mlze.

Na to že je teprve začátek září, tak už to vypadá jakoby končil podzim, a začínala zima.

Je to tady úplně jiné než na Floridě. Rozhodně je tu větší zima, ale taky si tu připadám jinak. Možná smutněji?

„Tady máš věci, a já jedu" vyrušil mě z pozorování oknem táta. Otočila jsem se na něho „Jo díky, užij si to" usmála jsem se, a šla si pro zavazadla.

„Jo a Ruby?" Ozval se „Co?" „Zkus se třeba projít po okolí, ať nesedíš tady doma. Nemáš šanci se tu ztratit" řekl, a s těmito slovy už mizel na schodech.

„Super" řekla jsem si pro sebe, a otevřela první tašku s mými věcmi. Nejprve jsem si vyskládala oblečení do skříně, a pak i svojí hygienu do malé koupelny naproti mému pokoji.

Zbytek věcí jsem naskládala do komody, nebo do šuplíků stolu a nočního stolku.

Když jsem si všechno vybalila bylo nějak kolem 16:00. Venku bylo furt stejně zataženo, a tak nemá smysl čekat, až bude hezčí počasí.

Ze skříně jsem si vytáhla svetr a koženou bundu. To jsem si na sebe oblékla, a do malé kabelky si dala mobil, peněženku, kapesníky, a klíče co mi táta nechal na stole.

Hádám že jsou od baráku, nebo tedy doufám.

Seběhla jsem schody dolu, a ještě se stavila v kuchyni. Byla taky do dřevěného stylu, ale to snad každá místnost tady.

Po dlouhém hledání jsem našla skříňku se skleničkami. Jednu jsem si vzala, a tu si natočila kohoutkovou vodou.

Někde jsem četla že v Německu je pitná voda v kohoutcích, takže doufám že se nemýlím. Na Floridě je totiž dost težké najít domácnost s pitnou vodou ve vodovodu.

Dopitou skleničku jsem dala do dřezu, a ještě dál hledala po kuchyni, jestli tu není něco malého k snědku.

Našla jsem nějakou tyčinku. Šla jsem si nazout boty, a pak za sebou zamkla dveře. Naštěstí to byli klíče od baráku.

Nemám tucha kam jít. Vůbec to tu neznám, a ještě k tomu táta bydlí na okraji města.

Vedla tu jen jedna cesta, a tak jsem se po ní vydala, protože prostě jiná možnost není, a lesem se brouzdat fakt nechci.

Z kapsy od džínů jsem si vytáhla sluchátka, a ty si zapojila do mobilu. Pustila jsem si nějaké písničky, jelikož by mě ta chůze jinak nudila.

Už jsem takových deset minut na cestě, a pořád jsem se nedostala do města. To v jaký díře teď bydlím...

Rozhodla jsem se že si dám tu tyčinku, protože mi celkem vyhládlo. Nebudu lhát, ale je to tu hezký. Hlavně ty lesy.

Už od dětství jsem zvyklá na teplé dny, palmy, pláže, a každodenní koupání v moři, a tady není ani jedno.

Přecházela jsem přes most nějakou řeku, a tak se konečně dostala do města. Nebylo tu moc lidí. Rozhodla jsem se zajít do nějakého malého obchůdku.

Nevím proč jsem tam šla, ale třeba najdu něco co si koupit. Jak jsem říkala, byl malý, ale v regálu s pitím jsem si vzala plechovku Coly, a přešla k pokladně.

„Všechno?" Zeptal se mě prodavač, a něco si mačkal na kase. „Uhm jo" odpověděla jsem mu, a mezitím si vytáhla z kabelky peněženku.

„Tak to bude 1.30€" bez jakýkoliv emocí řekl, a já kývla hlavou. Z peněženky jsem začala tahat drobný, co jsem si u táty už na letišti rozměnila.

Jedna mince mi vypadla, a tak jsem nejdříve položila na pult co už jsem měla vytažené, a chtěla se pro ní natáhnout.

Však někdo to udělal dříve, a minci ze země mi podal. „Děkuju" usmála jsem se na něho.

On mi úsměv oplatil. Měl na kluka celkem dlouhé hnědé vlasy, a hnědé oči. Byl hezký, a vypadal i mile.

Colu jsem si konečně zaplatila, a vydala se z obchodu pryč. Rozhodla jsem se, že si na chvilku sednu na protější lavičku.

Jak jsem řekla, tak jsem učinila. Otevřela jsem si plechovku, a užívala si chuť Coly, která se mi rozplynula na jazyku.

„Ahoj" vyrušil mě mužský hlas, a já se za tím směrem odkud vycházel podívala. Stál tam ten kluk z toho obchodu.

„Ahoj?" Nadzvedla jsem obočí. Potřebuje ještě něco? „Já jsem Georg"představil se mi, a sednul si na druhou stranu lavičky.

„Těší mě. Já jsem Ruby" řekla jsem, a čekala co z něho dál vypadne. Třeba důvod proč za mnou přišel.

„Nikdy jsem tě tu neviděl, jsi nová?" Zeptal se. „Jo jsem, dneska jsem se sem nastěhovala" semkla jsem rty do úzké čáry.

„Kdo by se dobrovolně stěhoval do téhle díry?" Zasmál se, a já s ním. „Já ne, ale nastěhovala jsem se k tátovi který tu bydlí"

„Jaký je tvoje příjmení?" Znovu se mě zeptal. Začínám si připadat jako na výslechu. „Eichel" krátce jsem mu odpověděla.

„Takže dcera Isaaca Eichela" „Jop" napila jsem se znovu z plechovky, a tak nastalo mezi námi ticho.

„Proč si teď u táty?" Zase se mě zeptal, ten kluk mi nedá pokoj... „Máma má teď nového přítele, který je nehorázný kokot. A on začal u nás bydlet, ale s tím jsem moc nesouhlasila, a tak jsem se rozhodla si zkusit na rok být u táty" vysvětlila jsem mu to.

„A kde si bydlela s mamkou?" „Na Floridě" „Cože? Vždyť mluvíš dobře německy" měl udivený výraz.

„Oba dva rodiče jsou němci" řekla jsem, a on kývnul na pochopení.

Last Note {Tom Kaulitz}Kde žijí příběhy. Začni objevovat