Last Note {Tom Kaulitz}

27

„Ruby pohni!" Zakřičela na mě Angie. „Díky" usmála jsem se na Toma který mi zrovna podával sešity a hned jsem běžela za Angelicou a Clarou.

Byly jsme teprve v druhém patře když začalo zvonit. Už to určitě nestíháme takže jsem si radši začala opakovat látku co zrovna probíráme protože vím že budeme za pozdní příchod zkoušeny.

Úplně zadýchané jsme se konečně nacházely u počítačové učebny. Uběhly tak nějak dvě minuty od zvonění.

Clara zaklepala na dveře které za chvilku otevřel náš učitel zeměpisu. Netvářil se dost nadšeně, kdo by jo když je pondělí ráno.

Spíš byl dost naštvaný a než stihnul vyslovit první slovo tak Angie hned začala mluvit.

„Omlouváme se že jdeme pozdě ale nevěděly jsme že se hodina přesunula sem"

Učitel protočil očima a nechal nás bez jediného slova projít dovnitř. „Dnes na zkoušení nemáme čas, ale příště ať už se to neopakuje!" Přikázal a my přikývly hlavou.

Šly jsme si sednout ke zbývajícím počítačům a tašky si odhodily na stranu.

Celou hodinu jsme pracovali na nějaké stránce kde jsme vyplňovali slepé mapy. No moc velká zábava to nebyla ale co už.

—————————

„Máte dneska čas? Že by jsme zašly do kavárny" zeptala se nás Jane. „Já bych měla" „Jo já taky" „To zní skvěle!Ozvaly se holky.

„Uhm no... já mám dneska lekci klavíru, ale po 16:00 bych mohla" Řekla jsem.

Jane se trochu zamyslela ale pak kývnutím souhlasila, a to i Morgan, Angie a Elsie.

„Tak v 16:30 u mostu, možná zajdeme ještě omrknout ten nový klub" usmála se Jane a my všechny vykulily oči.

„Vždyť je pondělí!" Vypískla Morgan. „No a? Zábava nemá meze!" Mrkla jedním okem a my se tomu zasmály.

„Tak v 16:30 u mostu" zopakovala jsem. S holkami jsme se už rozloučily a mě čekala opět ta nudná zdlouhavá cesta domu.

Dost mě štve že bydlím tak daleko a ještě k tomu sama. Nejhorší je že jediný můj vzdálený soused je samotný Tom Kaulitz a jeho rodina.

„Hej Ruby!" Ozval se mužský hluboký hlas za mými zády mezitím co jsem si vybírala písničky co si pustím.

Rychle jsem se otočila a jak jsem ho spatřila tak jsem protočila očima. „Co chceš Olivere?" Řekla jsem mezitím co ke mně šel.

„Nechceš svést? Vím že to máš daleko" nabídl mi. Proč by mě chtěl svést když bydlí úplně jinde než já?

Oliver je ve třeťáku, přesněji je to spolužák Billa. Poznali jsme se tak že jsme oba byli po škole. Ten učitel někam odešel a tak jsme pak oba spolu zdrhnuli.

Pochází z dost bohaté rodiny na tohle město. Snad není taky nějaký mafián... Jeho mamka je učitelkou na naší škole a jeho táta je zas starosta. Proto je tak známý, možná nejpopulárnější kluk na škole.

Tak proč se zrovna zajímá o mě?

„Proč by si to dělal?" Založila jsem si ruce na prsou a sjela si ho pohledem. „Možná proto že se snažím být hodný?" Sjel si mě pohledem nazpátek.

„A nebo že máš nový auto a tak se chceš pochlubit?" Nadzvedla jsem obočí a on se zasmál. „Možná" řekl se smíchem.

„Tak jo" pokrčila jsem rameny a on se usmál jako bych teď svolila malému dítěti si jít koupit zmrzlinu.

„Tak jo" zopakoval moje slova a rozešel se na parkoviště. Snažila jsem se jít stejně jako on ale dohnat jeho dlouhé kroky je dost náročné.

Přešli jsme k zaparkovanému autu značky BMW. Nevypadalo špatně, právě naopak.

Mělo černou barvu a vypadal dost sportovně. Když jsem si sednula dovnitř tak šlo cítit že je nové. Hlavně bylo čisté.

„Tak co na něj říkáš?" Zeptal se a dal klíčky do zapalovaní. „Je hezký" uznala jsem a on se usmál ještě víc.

Auto nastartoval, my jsme se oba připoutali, a pak už jsme jeli směrem ke mně domu.

Celou cestu jsme si povídali o škole nebo o našich zájmech. V životě jsem si s Oliverem moc nepokecala když nepočítám to jak jsme vymýšleli plán jak utéct bez toho aby nás někdo chytil.

Oliver je dost vtipný a milý, a taky dost hezký... Dojeli jsme před můj dům.

Chtěla jsem vystoupit ale pak mi došlo že je dost divné abych se jen nechala odvést a nějak mu to neoplatila.

„Máš čas?" Podívala jsem se na něho než jsem vystoupila. „Uhm jo, proč?" Vypadal zmateně.

„Včera jsem dělala koláč tak jestli nechceš ochutnat. Sama ho totiž nesním" zasmála jsem se.

Vypadal dost nadšeně. Jak jsem si všimla tak má radost z každé maličkosti.

„To bych rád!" Usmál se a vytáhnul klíčky ze zápalu. Mezitím jsem šla už ke dveřím které jsem odemknula.

Nechala jsem Olivera projít jako prvního abych mohla za námi zavřít dveře.

„Ty tu bydlíš sama?" Zeptal se když si všimnul že tu je jen jeden pár bot, a to mé zimní které jsem ještě nestihla uklidit.

„Jo... táta odešel kvůli práci na pár měsíců, ale mně to nevadí" zalhala jsem a mávla nad tím rukou.

Už jsem si zvyknula na samotu a musím uznat že to není zas tak špatný. „To mě mrzí" dal mi lítostný pohled.

„Nemusí" usmála jsem se a vydala se do kuchyně. Oliver mě následoval a mezitím si prohlížel náš dům.

Já jsem z lednice vytáhla koláč přikrytý fólií, a ten jsem položila na kuchyňskou linku.

Oliver se mezitím usadil na gauč a něco dělal na mobilu. Vytáhla jsem dva malé talířky ze skříňky a k nim malé lžíce ze šuplíku.

Ukrojila jsem dva kousky. Sobě jsem si ukrojila trochu menší protože přece jenom je po obědě.

S talířky jsem se vydala do obýváku a větší kousek položila před Olivera na stolek.

„Díky" vzal si talířek do rukou. Já jsem si sedla vedle něho a dala si první sousto. „Chceš něco k pití?" Podívala jsem se na něho.

„Ne, to je v pohodě" pohled mi oplatil. Měl krásný zelený oči které mu ladili k hnědým vlasům.

„Co vlastně dneska děláš?" Zeptal se po chvilce ticha kdy jsme oba jedli. „Uhm... no od 15:00 mám lekci piana a po ní jdu s holkami ven. Prý že chtějí omrknout ten nový bar" řekla jsem.

„Fakt? Tam jsem ještě nebyl" znovu se usmál. Ale já si nestěžuju protože ten jeho úsměv je dokonalý.